Nikdy na ten den nezapomenu. Ten obraz, jak moji milovaní trpí mě bude pronásledovat až do smrti. Ještě, že nebudu čekat dlouho... Dostanu to, co si zasloužím.
Pamatuji si ten den, jakoby to bylo včera. Byla vyhlášena karanténa, všichni měli zůstat v bezpečí domova, zabarikádovat všechny vstupy a vyčkat na eskortní jednotku. Byla jsi tak vystrašená...
Trvalo to několik dní a nám pomalu docházely zásoby jídla i pitné vody. Musela jsem něco udělat. Slíbila jsem ti, že se o tebe postarám a nehodlám se jen tak vzdát. Alespoň jsem myslela, že tě zachráním.
Když to bylo víc jak týden, rozhodla jsem se neuposlechnout vyhlášené rozkazy a vyjít z domu. Řekla jsem ti tenkrát, že bude vše v pořádku, protože se za chvíli vrátím a donesu nám zásoby jídla. Kdo mohl tušit, že už náš svět není takový, jako dřív?
Vyšla jsem z domu hledíc na oblohu zčernalou prachem a kouřem. Můj cíl byl jasný: zajistit nám potřebné věci k přežití a zjistit, proč nás ještě nikdo nevyzvedl. Ulice byly prázdné, až na poletující odpadky a trosky všeho, po čem lidé tenkrát tolik prahli. Nic z toho už nemá svou cenu. Nikdo nestojí o auta, peníze a bohatství. Všichni chtějí jen jedno. Přežít...
Prošla jsem několik domů a posbírala vše, co ještě mohlo být k užitku. Hlavní byly léky, voda a desinfekce. Nevěděli jsme co se šíří za nákazu. Vláda to tajila až do posledního okamžiku a my se to už nemáme jak dozvědět.
Elektřina nám funguje jen díky záložnímu generátoru, ale televize je nám přesto k ničemu. Proč čekat na záchranu, proč čekat na televizní zprávy, když už možná není nikdo, kdo by mohl vysílat?
Většina domů byla prázdná. Když jsem ale otevřela dveře posledního domu v ulici, uslyšela jsem hluk z vedlejší místnosti. Myslela jsem si, že nejsme samy, myslela jsem si, že nám seženu pomoc. Ach, jak jsem se mýlila. Když jsem nadšeně vběhla za roh, zůstala jsem stát jako opařená. Přede mnou stály tři věci. Jsem si jistá, že to bývali lidé, ale to, co z nich zbylo, již lidmi nazvat nemohu. Jejich těla byla od krve, jedné věci chyběla ruka, druhé obě oči a třetí se plazila po zemi směrem ke mně na pahýlech, co bývaly tenkrát vypadaly jako nohy.
Jakmile jsem se vzpamatovala, utíkala jsem směrem k východu. Čekala jsem, že budou daleko za mnou, ale opět jsem se mýlila. Jedna věc mě povalila na zem a já jen tak tak utekla od jejích zubů. Čeho jsem si ale všimla po cestě domů, byl krvavý šrám na mé ruce.
Hned jak jsi mě uviděla, běžela jsi ke mně a bez zaváhání mě objala. Neměla jsem se vracet. Byla jsem sobecká, nechtěla jsem umřít někde sama, nechtěla jsem si přiznat, že jsem opravdu nakažená, ale uvnitř jsem to věděla. Mohla jsem jen sledovat, jak přede mnou umíráš mojí vinnou. Je mi tak líto, že jsem tě zradila má malá, milovaná sestřičko. Já stále žiji, jen protože jsem starší a odolnější než ostatní, ale cítím, jak mě ta nákaza pomalu zevnitř sežírá.
Kéž by se to nikdy nestalo, kéž bych byla opatrnější. Čas ale vrátit neumím a lidstvu také nemám co dát. Snad jen jednu věc... Už nikoho neohrozím, zůstanu sama v ústraní dokud neumřu. A já zemřu, vím to. A tak se konečně dočkám klidného zapomnění.
