Byl tam on -můj dokonalý kluk- jak se loučí s nádhernou ženou jeho věku, a dává jí přitom pusu a puget růží.
A najednou mi to docvaklo- odpustil mi protože mě sám podvádí!
Ihned jsem si to tam napochodovala a začala s brekem křičet.
,,Proto si mi odpustil? Protože mě sám podvádíš! Nikdy ti na mě nezáleželo co? Je konec ty hajzle! Už tě nikdy nechci vidět! Za žádnou cenu!"
A vyběhla jsem z domu.
Je zvláštní jak se v jedné sekundě dokáže vše zničit že?
Nebo je to spíše vtipné. Já už jsem si fází trpění, doufání a naříkání prošla.
Trpění za svůj čin.
Doufání za návrat.
A naříkání nad tou událostí a mým životem.
Teď už se tomu (mé hlouposti) jen směju.
On mi odpustil a já jemu ne. Měla jsem mu vůbec co odpouštět?
