Když si na to vzpomínám, přijde mi škoda to tady zahodit. Počkat. To by řeklo mé staré já. Teď nemám co zahodit. Protože nic nemám.
Možná mám bohatou rodinu. Možná mám talent a skvělou školu. Možná mám povahu silnou a ohromující. Možná vím jak zapůsobit před lidmi. Možná mám dar že vím jak na to, být oblíbená. Možná vím jak sbalit kluka.
Ale nač mi tohle všechno je?
Když má rodina je bohatá proto že se za penězmi honí, a nemá na mě čas? Uplácení dárky.
Když talent mám, ale motivaci ztrácím - možná už dočista ztratila?
Když povahu silnou a ohromující, ale je přebíjená smutkem a zlostí?
Když vím jak zapůsobit před lidmi - ale nejsem to já?
Když vím jak být oblíbená, ale nechci?
Když vím jak sbalit kluka, když to nebude skutečná láska?
Nač? Když jsem naději ztratila.
