Tajemné tajemno

3.část

Stála tam a dívala se na mě. Obdivuji, že i po mém odpálkování tam pořád stála. Její světle modré oči na mě zíraly a ne a ne si dát pokoj. Dívala se mi přímo do očí a čekala co udělám. To samé jsem dělala i já. Čekala jsem, že se každou chvíli otočí a půjde pryč. Honila se mi hlavou jedna jediná otázka. Kdo prolomí to trapné ticho jako první?? Já, nebo ona?? Tak jsme tam na sebe zíraly a sekundy dále ubíhaly.

Během toho pozorování jsem si jí aspoň mohla pořádně prohlédnout. Její vlasy byly blonďaté a strašně dlouhé. Ty snad nikde nekončily. Její obočí bylo krásně upravené a pod nima byly ty oči. Rty měla plné a skrývala pod nima krásně bílý úsměv. Na obličeji jí vyčnívali lícní kosti, ale postavu měla normální. Nebyla vychrtlá jako ty modelky, které váží 40 kilo i s postelí. To ne. Byla perfektní. „ Ehm. Ahoj?" řekla nervózně Stella. A je to tady. Prolomila to ticho.

„Ahoj". A bylo zase ticho. Ani jedna z nás asi nevěděla co říct, ale viděla jsem na ní, že nad tím přemýšlí. Proč to dělá? Nejsem typ člověka, který by měl za potřebí se s někým bavit. Jsem vlk samotář. Nechci se pohybovat ve společnosti, tak proč se snaží? Třeba se chce jenom seznámit a pak mě nechá být.

„Říkala jsem si, že když jsi tady nová, tak bych tě tu mohla provést, protože tu taky nejsem moc dlouho a vím, jaké to bylo se v tomhle bludišti vyznat. Sice se to nezdá, ale tahle škola je větší, než se zdá a navíc se k ní poutá celkem zajímavý příběh. Chceš ho slyšet?" Oh ano. Konečně někdo, kdo by mi objasnil to tajemno co tu cítím.

„Tak s chutí do toho". S chutí do toho? Co to plácám za nesmysly. „Takže Rosalie do ředitelny už trefíš, tak ti popíšu zbytek. Když vstoupíš do školy, tak hned po pravé straně je chodba plná skříněk. Číslo jsi dostala. Víš kde ji máš?" Nevím proč, ale když na mě mluvila tak jsem se na ni nedokázala soustředit. Možná je to tím, že nejsem zvyklá s někým trávit čas. Doma s matkou nemluvím a jediný kdo na mě mluví jsou učitelé, ale ty taky neposlouchám.

„Tak to opravdu netuším a byla bych ráda kdyby jsi mě k ní mohla zavést". Šly jsem ke skříňkám a na pravé straně byla skleněná vytrína plná starých fotek. Byla tam všude napsaná jména a jedno datum pořád a pořád dokola. 12.6.1998

„Stello? Co se tu stalo"? Poté co jsem ji položila tu otázku, tak se začala potit a začala se dívat úplně někam jinam. „Stello? Haló?" Mám pocit, že mě vůbec nevnímala. Co se děje? Řekla jsem něco špatně, nebo co? Z jejího výrazu jsem vyčetla jenom to, že jsem asi řízla do živého. „Víš Rosalie.. Před 20 lety se tu stala strašná věc. Jeden opilý muž tu naběhl se zbraní a.. Prostě to nedopadlo dobře.. A asi si říkáš proč na tebe každý hledí a to je proto, že ten chlap.. Ten chlap Rosalie byl tvůj otec." Co?? Ne. To nemůže být pravda. Matka vždy říkala, že byl hodně špatný člověk, ale tohle ne.

„To není pravda!" Otočila jsem se na patě a začala jsem utíkat pryč z téhle noční můry. Vyběhla jsem na parkoviště, sedla jsem si do auta a jela jsem domů. Neměla jsem na to žaludek poslouchat dal tyhle lži. Je to šílenost. Teď jsem nevěděla co běží rychleji, jestli moje myšlenky, nebo okolí kolem mě. Ale mám pocit, že to okolí běželo rychleji. Podívala jsem se kolik vlastně jedu, když to utíká tak rychle.

Stopadesát?! Bože. Okamžitě jsem stoupla na brzdu a vzápětí jsem uslyšela houkat policejní sirénu. Sakra. Může být tenhle den ještě horší? Odpověď je ano. Viděla jsem jak naproti mě v levém pruhu jede matka. Tu nejde přehlédnout. Jezdí si s tím jejím stříbrným Mercedesem. Víte mamka je totiž módní návrhářka a vydělává si hodně peněz a potřebuje to ukazovat světu.

Já taková nejsem. Nepotřebuji si nic dokazovat. Jezdím starým Fordem, který vypadá, jako by se měl každou chvíli rozapdnout. Ale mně to nevadí. Já to auto zbožňuji, ale to je v tuhle chvíli jedno. Matka zastavila a vystoupila. Koutkem oka jsem viděla, jak se ke mně nebezpečně přibližuje. Otevírám okýnko, abych si mohla vyslechnout její kázání. Zajímavé je, že jakmile z toho auta vystoupila, tak strážník zalezl zpátky do auta.

Předpokládám, že ji zná a ví, že mě seřve i bez jeho pomoci. „Rosalie Ann! Jak si to představuješ?? Musíš za každou cenu mi dělat naschvály? Víš, co by to bylo za skandál?!" Mluvila na mě tak rychle, že jsem ji rozuměla každé druhé slovo. „Nechápu proč si myslíš, že se všechno točí jenom kolem tebe! Myslíš si, že tohle bylo naschvál?? Nech mě být!" Doufala jsem, že jí můj tón odradí, ale mám spíš pocit, že ji to ještě víc rozzuřilo.

„Mladá dámo ten tón si vyprošuji! A nemáš být náhodou ve škole? Co tu předvádíš? To ses tam jenom otočila na patě a šla pryč?" V ten moment jsem nastartovala auto a ujížděla jsem rychle pryč. Nevěděla jsem kam, protože odbočku domů jsem minula, ale jedinou věc jsem věděla jistě. V tom baráku s ní nebudu už ani minutu. Pokračovala jsem v jízdě dlouhou silnicí, která teď vedla jenom rovně a přemýšlela jsem, kam mě zavede.

Po pár minutách jsem dojela až na úplný konec. Byla tam malá hospůdka a kolem ní byly zaparkované motorky. Tady bych asi neměla být. Působí to celkem nebezpečně, ale i přes to vejdu dovnitř. Třeba to tam není tak zlé. Vystoupila jsem z auta a dvakrát jsem se ujistila, že jsem zamčela auto. Pomalu jsem se blížila a měla jsem z toho strašně špatný pocit. Už jsem sahala po klice, ale něco mě nechtělo pustit. Honila se mi hlavou jedna otázka. Mám jít dovnitř a nebo ne?