Project: A New Future || Larry ✔

24.

Den ubíhal za dnem, ale tentokrát nepanovala tolik uvolněná atmosféra jako dřív. Tentokrát byl každý napjatý a připravený na cokoliv. Spíš si mysleli, že jsou připravení, ale nebyli.

„Kde je?" ozval se jídelnou křik a všichni se podívali na vyděšenou dívku, kterou si Louis pamatoval z minulé zkoušky. Blondýnka, které zčernaly vlasy a udělala ze zrůd sochy. Jmenovala se Angie, což Louis zjistil, když se s ní začali bavit.

„Kdo?" zeptal se Warin překvapeně a Angie po něm hodila vražedný pohled.

„Přece Tracey!" vyjekla. Louis si pamatoval, že je to její hnědovlasá kamarádka, se kterou jí při zkoušce viděl.

Všichni se začali rozhlížet, ale nikdo jí nenašel. Takhle to šlo den po dni. Každé ráno byla jedna postel prázdná a počet padesáti puberťáků se začal pomalu redukovat. Jídelna se vyprazdňovala, ale nikdo se nevracel. Každý měl strach o sebe a o své přátele.

„Nechci," vydechl Louis se slzami na kraji, když nastal čas na jejich oddělení. Všichni museli odejít na svůj pokoj. Nechtěli se rozdělit, ale museli.

„Víš, že musíme," řekl tiše Harry a pevně sevřel chlapcovi boky. Jejich vztah se stával pevnějším každým dnem, a i když se to všem zdálo příliš rychlé, jim to vyhovovalo. Bylo to sice zničehonic, ale oba věděli, že dnes by pro sebe dokázali položit i život.

„Ale... Co když se zítra neobjevíš?" zaskučel vyděšený Louis a pevně se držel kudrnáčovi paže.

„Tuhle debatu bereme každou noc, Lou. Neplač, buď v klidu. Nemáš se čeho bát. Zase se uvidíme. Věř mi," s tím se Harry sklonil k menšímu chlapci, jemně ho políbil a teprve potom se otočil a odešel.

V Louisovi bublal nepříjemný pocit. Ten pocit mu říkal, že se s Harrym už další den neuvidí, protože jeho přítele odvedou.

Splet se. Harryho neodvedli, ale odvedli jeho. Druhý den ráno se probudil na cizím místě, sám a věděl, že tentokrát nemůže hledat někoho ze svých přátel. Nebyli tu a on si touhle zkouškou musel projít sám. Pokud to vůbec byla zkouška.

To Harry dostával panický záchvat, když se dostal do jídelny a Warin s Derekem mu řekli, že tentokrát to byl Louis, kdo zmizel. Možná Louisovi říkal, aby byl klidný, ale sám to nezvládl a to nevěděl, co ho ještě čeká.

Mezitím Louis zjistil, že je v nějakých tunelech, které hodně připomínaly staré kanalizace z dvacátého století, o kterých se učili. Podle všeho tudy odcházel lidský odpad, což mu nepřišlo zrovna ideální. „Co tady?" Louis byl zmatený, ale i tak se chytil trubky a opatrně šel dopředu.

Neměl rád věci a vynálezy z minulosti. Byli příliš primitivní a zaostalé. „Haló?" zakřičel a jediné, co slyšel byl jeho hlas odražený od stěn, který se táhl ještě daleko před něj. Tiše zanadával, ale i tak pokračoval v cestě dál. Mohl tunely bloudit několik hodin, když nakonec narazil na velké, železné dveře.

Neslyšel zpoza nich nic a jeho tělem pomalu prostupoval strach. Netušil, co ho čeká a bál se, že to nezvládne. Rozklepanýma rukama sáhl na kliku a trhnutím dveře otevřel, čehož následně litoval. Vyděšeně vykřikl a ustoupil. V jedné chvíli se chtěl prostě otočit a vzít nohy na ramena a v té druhé byl přimražený k zemi a nemohl se hnout. Byl paralyzovaný strachem.

Jeho oči skenovaly podlahu místnosti, kde se jedna přes druhou hnaly obrovské krysy. Krysa na kryse. To z čeho měl Louis snad největší strach. Nechutná, malá stvoření plná bakterií, virů a jiných věcí. Zkrátka nosiči nemocí, kterým se Louis snažil ze zásady vyhnout.

Byla tu však jedna věc, která ho nutila zůstat. Byly to dvě zelené oči, které ho vyděšeně sledovaly a prosily ho o pomoc. Tyto oči patřily mladé dívce, která stála v rohu místnosti v otrhaném oblečení a její jediná zbraň proti havěti byl pásek z jejích kalhot. To jí nebylo tolik platné.

„Prosím!" vyjekla zoufale. Její nohy byly pokousané a stejně tak i jiné části těla, kam se ty potvory dostaly. Problém byl v tom, že Louisův strach ho zkameněl, a i když chtěl pomoct, tak nemohl. Kry bylo tolik. „Prosím. Jen je odežeň, prosím! Ať můžu proběhnout!" volala ho o pomo dívka a v jejích očí byla naprostá zoufalost. Pokusila se dostat z rohu ke dveřím, ale nedokázala udělat ani jeden krok.

Jakmile bylo znatelně vidět, že dívka nemá žádnou šanci, tak věděl, co musí udělat. Tohle byla jeho zkouška a on jí musel nějak zvládnout.

„Není to skutečné," zašeptal si pro sebe, zavřel oči a s odvahou udělal jeden krok dopředu. V té chvíli do jeho nohavice vběhla krysa a kousla ho. Se zaječením vykopl a znovu ustoupil. V očích ho pálily slzy. Tohle nemohl zvládnout. Měl příliš strach. Jeho tělo se začalo klepat, když na dívku útočily krysy víc a víc.

„Prosím," vyjela a zhroutila se bolestí na zem. V té chvíli už neměla nic, čím by se mohla bránit. V Louisově hlavě zněla jen jedna myšlenka. Překonat svůj strach a zachránit jí. Přitiskl víčka k sobě a zhluboka dýchal, když vykročil vřed, ale v té chvíli se jeho tělem rozlila bolest. Sjel na kolena a lapal po dechu. Jeho tělo v jednom ohni. Jako kdyby se mu lámala každý kost. Cítil to.

Každý komentář s vašim názorem na tento příběh potěší, Děkuji!

_LarryLS1_