Potichu v lesích *joshler*

7: "Let my heart play, I know your face, let this song whisper your name"

Debby

Páni, tomu to sluší. Pomyslela jsem si, jak jsem pozorovala Tylera přicházet ke svému klavíru v obleku. Vypadal moc hezky, měl motýlka, což jsem ho ještě nikdy neviděla nosit. Docela jsem na něj viděla, protože jako blízká kamarádka jsem mohla sedět poměrně blízko. Myslím, že Tyler bude překvapený, až uvidí, kolik lidí si ho přišlo poslechnout. Já překvapená nejsem, zaslouží si tolik pozornosti. Kolem mě si povídalo aspoň čtyřicet lidí. Ale téměř nikoho jsem neznala, možná to tak bude pro něj lehčí, když ty tváře nepozná. Asi by byl nervóznější, kdyby hrál před publikem, které zná. Přesto jsem našla v tom davu i pár známých tváří jako třeba spolužáky ze školy. Ale nevšímala jsem si jich. Dnes jsem tady pro Tylera. Dokonce jsem se dneska oblékla i lépe, aby ze mě neměl ostudu. Vím, že se za mě nestydí, ale často jsem dostala spoustu odsuzujících pohledů od ostatních lidí, a to jsem na sobě měla jen trochu zašpiněné džíny barvou. Ale zašpinila jsem si je, protože jsem chtěla, ne protože by to byla nehoda, která se mi stala při malování. Ne, jsem umělkyně, tak to chci ukázat.

Oblékla jsem si šaty vínové barvy na ramínka, které mi sahají po kolena, černé silonky a čisté tenisky. Normálně je mám okopané a celé od prachu a hlíny. Dnes jsem si ale pro tuhle příležitost tenisky vyčistila. Zrzavé vlasy jsem si stáhla do copu, ale dva prameny jsem si nechala volně splývat kolem obličeje. Myslím, že jsem vypadala docela slušně a nedostávala jsem ani žádné hloupé obličeje.

Dívala jsem se po místnosti a sledovala ostatní lidi, jak se baví a nervózně vrtí, když konečně přišel na pódium Tylerův učitel, který oznámil Tylerův příchod. Učitel odešel a já bedlivě pozorovala pódium. Nakonec Tyler vyšel na pódium s trochu sklopenou hlavou a všichni ho přivítali potleskem včetně mě. Uklonil se ledabyle a rychle si sednul ke klavíru. Ticho v sále bylo zvláštní, všichni čekali na Tylerovy první tóny, dokonce i děti byly zticha. Když v tom konečně začal hrát první píseň a všichni v místnosti se uklidnili. Nezáleželo ale na nich, záleželo na Tylerovi. Okamžitě jsem poznala, že z něj spadlo veškeré napětí a splynul s klavírem v jedno. Vedle něj seděl u bubnů nějaký chlap a opodál stál jeho učitel, který ho doprovázel na basovou kytaru. A jakmile začal zpívat, jeho hlas zaplňoval celou místnost, byl jemný a uklidňující. Snažila jsem se rozpoznat, co říká a vlastně to bylo docela jednoduché, protože mu bylo dobře rozumět.

Líbilo se mi to, jeho hlas byl úžasný, ty tóny a melodie, všechno do sebe zapadalo. Okamžitě jsem se zamilovala do jeho hudby a připadala jsem si v ten okamžik jako někdo úplně jiný. Skoro jakobych byla jako Tyler, dokázala jsem se do něj vžít a poznat blíže, jaký je. Bylo to zvláštní. Jakmile došel v některých pasážích k hlasitějším tónům, chtělo se mi brečet. A tak jsem to pustila, nechala jsem ty slzy, aby volně tekly po mých tvářích. Tyler měl v sobě tolik smutku, ale bojoval. Nemůžu uvěřit, že složil něco takového. Podívala jsem se na ostatní a uviděla pár tváří zmáčených od slz, ale věděla jsem, že oni tomu nerozumí. Oni neví, čím si Tyler prochází. Nevím to pořádně ani já, ale jsem tady pro něj. Jsem jeho kamarádka a vždycky jsem byla.

Nakonec ale koncert skončil a Tyler se za bouřlivého potlesku uklonil publiku a odešel do zákulisí. Smál se úsměvem, který nevidíte, pokud Tylera pořádně neznáte. Ale já ho znám a ten úsměv vidím, je šťastný. Podívala jsem se do rohu a uviděla tam jeho matku, jak tleská a pláče. Snad jsou to slzy radosti nebo konečně uviděla to co já. Že Tyler je v bolestech a potřebuje pomoct. A pokud jí to nedošlo, tak musím udělat všechno pro to, aby to pochopila a něco s tím udělala.

Tyler

Koncert měl překvapivě velký úspěch. Rychle jsem odešel z pódia, protože až teď mi došlo, kolik lidí se na mě přišlo podívat. Ale byl jsem šťastný a potěšen, že si mě tolik lidí chtělo poslechnout. Hned jsem šel za mámou, která mě stiskla v náručí a když jsem se na ni podíval, zjistil jsem, že brečí.