Epilog

1.6K 133 55
                                    

Nestačil ani vsunout klíč do zámku a už mu na rameni přistála ruka obtěžkaná pouty. Bylo to jako ve špatném filmu, pouze s tím rozdílem, že Acheron na tuto situaci čekal. Uniformovaný muž s nepřístupným výrazem ve tváři, želízky mezi prsty a se slovy „Jste zatčen." na jazyku jej zastavil přede dveřmi jeho nové kanceláře. Toužebně se zahleděl na štítek se svým jménem, který se mu vysmíval do očí, ale Acheron se na něj šklebil zpátky. Normální člověk by cítil lítost. Člověk by ji cítil. Měl by chuť strážníka, který jeho čest zadupal do země jako zkroucený nedopalek cigarety, sežehnout pouhým pohledem. Přál by mu dlouhou a bolestivou smrt nebo alespoň velkou životní nepřízeň, která by jej navždy uvrhla do bezedné tmy. Acheron se však pouze usmál a s klidem v duši nastavil ruce, aby o několik vteřin později zaslechl, jak se mu kolem zápěstí s cvaknutím zavírají dva železné kroužky.  Strážníkův obličej páchl nezájmem a lhostejností, ale Acheron slyšel, jak mu v hrudním koši srdce splašeně poletuje sem a tam a chaoticky naráží do klece z žeber.

Bez otálení se přiznal ke zločinům, které napáchal na Salomině rodině. Všechny to vyvedlo z míry. Vrchní komisař, sloužící policista, psycholog... nikdo z nich jeho postoj nechápal. Nebývalo zvykem, aby se zločinec tak ochotně přiznal ke svým hříchům.  Acheronovi to však nečinilo sebemenší problém. Pokojně seděl, jako by pod sebou neměl nepohodlnou plastovou židli, ale trůn vystlaný hebkou kožešinou, s opěradly vykládanými drahými kameny. Rubíny, diamanty, safíry a onyxy se mu leskly v očích, nakrucovaly se v jeho zorničkách a drze se předváděly před potenciálními zájemci. Svůdně, provokativně, nelidsky. Jako sirény v miniaturním spodním prádle, hrdě vystavující na odiv své křivky. Tak chutnala moc a sláva. Jako klín krásné dívky s hedvábnou kůží a záplavou sametových kudrn. Olízl si rty. Cítil, že už je blízko. 

„Jste obviněn z vraždy, pane Reede." Acheron pokrčil rameny a naklonil hlavu na stranu. Nic, s čím by nepočítal. Nic, co by nechtěl. Hrozba nesvobody jej nerozechvívala strachem, ale vzrušením. Jeho opravdový cíl už byl opravdu na dohled. Místo výslechové místnosti viděl svůj nestvůrný trůn. Velmi záhy zjistil, že snaha ovládnout svět lidí je zbytečná. K čemu by mu bylo stádo ovcí, když mohl kralovat zástupům zádumčivých stínů? Přestože jejich nátura byla stejně patetická, jako ta lidská, na rozdíl od smrtelných bytostí z masa a kostí je provázela zvláštní temná krása. Srdce bylo živé, až když přestalo být. Krev získávala dokonalou barvu, až když byla chladná. Žena byla nejkrásnější, až když jí z tváří vyprchal život a proměnila se v pouhý opar. 

„Jsem," odpověděl jednoduše a přehodil si nohu přes nohu. Žádná cela pro něj nebyla dostatečně chladná. Žádný verdikt nebyl dostatečně krutý. Žádný spoluvězeň nebyl dost nebezpečný a krvežíznivý, aby dokázal ublížit samotnému bohu mrtvých. Acheron se vězení nebál. Kdysi dávno si z jedné cely vytvořil domov, své království. A kraloval mu dobře.

***

Nevracel se. Ani s rukama od krve, ani čistý jako sníh. Každý zvuk v ní zažehával touhu vyskočit na nohy a rozběhnout se ke dveřím. Každé zašeptání větru znělo jako jeho hlas. Syčící jako had, zpívající slastně jako lesní víla, skřehotající jako havran. Když nebyl poblíž, cítila neklid. Nevybíravý zvuk vyzvánění telefonu zakašlal skrz trýznivé hlenovité ticho. Salome se po něm okamžitě vrhla. Policie. Acheron byl ve vazbě. Položila telefon na noční stolek a stočila pohled ke dveřím. V dohledné době se v nich jeho štíhlá, jako stín hladká a s kočičí precizností se pohybující postava neobjeví. Existoval jen jediný způsob, jak se s ním opět setkat. Nápad, jenž jí sám vnuknul, aniž by o tom věděla. 

Pomalu vstala a vydala se do kuchyně. Otevřela skříňku nad sporákem, vylovila z ní malou lahvičku a zamířila ke schodům do druhého patra. Minula pokoj, který kdysi patřil Arianě, stejně tak, jako opatrně, poháněná zažitým reflexem, procupitala kolem ložnice, v níž kdysi spávala Linda, omámená svými léky. Všichni, jejichž pokoje minula, již byli mrtví. Až na dva sladké malé chlapce, kteří pokojně spali na samém konci chodby. Nevinní, nic netušící. Neměli žádný podíl na situaci, která jejich sestru dohnala k tak zoufalému činu, ale i přes to v ní hráli svou roli. Tragickou a fatální. Salome na okamžik zmizela v příšeří koupelny, odkud se vrátila se sklenicí vody. Položila ji na podlahu. Mezi prsty si převracela miniaturní skleněnou lahvičku s průhlednou tekutinou, kterou přinesla z kuchyně. Když odšroubovala zátku a několik kapek se střetlo s průzračnou vodní hladinou, jen stěží se jí podařilo odolat nutkání sklenici převrhnout a nechat její obsah, aby se vpil do rozpraskaných parket. Vzala chladné sklo do roztřesených prstů a pomalu otevřela poslední dveře. Dřevo protestovalo, snad jako by se snažilo chlapce uchránit před jejím nemilosrdným žalem. Sténalo a skřípalo, odporovalo tlaku, který na něj vyvíjela svými prsty. Rozhlédla se po místnosti. Pohledem se zastavila u okna. Měsíc čtvercový pokoj zaléval mdlým namodralým světlem, laskal tváře spících dětí, konejšil je a hladil. 

Hádovo mementoKde žijí příběhy. Začni objevovat