Hádovo memento

Prolog

Krev toužebně plápolá v žilách,
jakož i mysl lidská tiše plyne.
Avšak když uchvatitel ji polyká,
krása její zhyne.

***

„Salome, začni číst na stránce 28, prosím."

Dívka znuděně otočila knihu obálkou vzhůru. Staré řecké báje a pověsti. Když ji otevřela, jako by se vrátila zpět v čase. Vzduchem se pozvolna šířil zatuchlý, štiplavý pach prastarých stránek. Nakrčila nos a začala knihou listovat. Papír se jí téměř drolil pod prsty, na jejich bříškách zanechával mikroskopický nános prachu, který se na něm usazoval několik desítek let. Království zachmuřeného Háda, hlásal titulek. Hádes nebyl tím jediným zachmuřeným stvořením na světě, soudě podle toho, jak nadšeně se tvářili ostatní studenti.

„Hluboko pod zemí vládne neúprosný, zachmuřený Diův bratr Hádes. Jeho království je plné chmur a děsu. Nikdy sem nepronikne radostný paprsek jasného slunce. Bezedné propasti vedou z povrchu zemského do smutného království Hádova. Tekou v něm temné řeky. Tam protéká i vše zmrazující posvátná řeka Styx, při jejíchž vodách se bohové zapřísahají." Dívčin vysoký sladký hlas ostře kontrastoval s obsahem odstavce, který jí mezi rty protekl jako pramínek kalné vody. Slova se zadrhávala na jazyku, ulpívala na něm těžká jako olovo, praskala mezi zuby jako hrubý říční písek. Hádes neexistuje, připomněla si tvrdě. Přestože uvažovala zejména racionálně, čas od času se neudržela a nechala se pohltit zvláštními představami o bytostech, v něž její vrstevníci nevěřili.

„Co si o tom úryvku myslíš, Salome?" Hlas profesora literatury ji vytrhl z přemýšlení. Hypnův uspávací nápoj v mžiku přestal působit a Salome se prudce probrala v neúprosné náruči nudné, černobílé reality. Pokrčila rameny a posunula se na židli směrem dopředu. Zahleděla se na záda studenta před sebou, jen aby nemusela čelit pátravým očím profesora.

„Nevím." Ten den měla jít na schůzku s Jeffreym. Každou chvíli kmitala pohledem k hodinám nad tabulí a modlila se, aby se velká ručička nikdy nestřetla s číslicí devět. Jeffrey byl láskou jejího dětství. Seznámila se s ním, když jí bylo jedenáct let, protože jejich otcové byli dlouholetí přátelé. Bylo to snad pravidlem – děti přátel se spolu musely automaticky kamarádit taky. To, že jedno z nich bylo monstrum a to druhé jeho oběť, už nikdo neřešil. Raději by skočila do náruče přímo samotnému Hádovi, než aby musela absolvovat byť jen jedinou schůzku s Jeffreym.

Crrrr. Zvuk zvonku Salome proťal jako naostřená čepel nože. Profesor nad jejím nezdařeným pokusem o rozbor jen znechuceně mávl rukou, sebral ze stolu neuspořádanou hromadu papírů a knih a tiše jako stín opustil místnost. Salome se za ním ještě chvíli dívala. Ten muž na ni vždy působil neutěšeným, nešťastným dojmem.

Jeffrey na ni číhal před školou a bylo známo, že nenáviděl čekání. Salome měla přesně deset minut na to, aby se vymotala ze spleti školních chodeb a skočila do chřtánu samotného pekla. Pokaždé, když se Jeffrey někde objevil, svět jako by potemněl. Mraky na nebi zčernaly, seskupily se v neprostupnou temnou hradbu a nedovolily jedinému polibku slunečního světla, aby Salome uklidnil a polaskal.

Přesně ve dvě hodiny odpoledne otevřela vchodové dveře. Většina studentů se tísnila v jídelně, jen aby mohla netknutý oběd hned zase odnést. Salome nic takového neznala, protože jídlo ze školní kuchyně v životě neochutnala. Doma na ni každý den čekalo něco dobrého, ale chyběla tomu pověstná chuť lásky. Její matka, stejně tak, jako otec, pracovala do pozdních večerních hodin a často se domů vracela v době, kdy Salome už spala, stejně tak, jako jejích pět sourozenců.