14 Days // l.t. (CZECH TRANSLATION)

Den 1: Louis

Louis

Posadil jsem se na židli naproti Violy a poděkoval jsem jí tiše, když ke mně posunula šálek čaje, ovinul jsem kolem něj ruku, bylo docela chladno. Byl studený pochmurný den se zataženou oblohou, ale nezáleželo mi na tom, protože malý paprsek slunečního svitu seděl přede mnou.

Chabě se usmála, její ruce pevně svíraly hrníček čaje, přičemž na mě zírala. Vlasy měla stažené do drdolu a měla na sobě velkou mikinu a legíny, ale mě se zdála perfektní. I když jsem mohl říct, že byla plachá, nervózní a trochu naštvaná kvůli pohřbu, který se odehrál před několika dny, usmívala se a to ukazovalo, jak silná se pokoušela být.

Vždycky jsem věřil, že lidé, kteří si prošli peklem a stále se dokázali usmívat, byli ti nejsilnější. A Viola, z toho, co jsem se dozvěděl z dopisů, byla velmi silná dívka. Obdivoval jsem ji, že se dostala z toho, co všechno se jí stalo; a teď potřebovala někoho, kdo by tady byl pro ni a pomohl jí.

To jsem byl já.

Moc jsem jí chtěl pomoct, když mi posílala ty dopisy, o kterých nevěděla, že je adresuje mně. Když jsem byl na pohřbu, okamžitě jsem ji poznal. Byla to ta dívka, která stála pryč od davu a dávala přednost samotě před obklopením lidmi.

Ale už nemusela být nikdy více sama.

Byl jsem rozhodnutý zajistit, aby se další týdny cítila chtěná a v bezpečí. Po dnešku jsem měl jen třináct dní, ale chystal jsem se dát do toho vše. Chtěl jsem strávit další dva týdny děláním něčeho užitečného, lepší než se zdržovat doma.

„Takže, anděli strážný." Violetin úsměv se vytratil do obrovského. „Pověz mi něco o sobě."

Poklepal jsem prsty o stěnu hrnku a hleděl jsem do jejích krásných nadějí naplněných očí.

„No, mé jméno je Louis Tomlinson, je mi dvacet jedna, odešel jsem z vysoké a bydlím sám v malém bytě tady přes cestu. Není toho o mně moc, vedu docela nudný život."

„Jsme si jistá, že to není pravda," její hlásek byl malý, „Pokračuj, o mně toho víš docela hodně. Je fér, když mi o sobě řekneš něco, co není zřejmé."

Zamručel jsem, pomalu jsem přikývl a zkousnul jsem si spodní ret.

„Dobře, mám pět sester a jednoho bratra, ale všichni mě nesnášejí, rodiče mě vyhodili, když jsem měl šestnáct, protože jsem byl zatčen za žhářství, přátelé se se mnou nebaví, protože jsem očividně násilník a tak, trávím čas čtením a plýtváním svého života," vydechl jsem, mé oči padly do mého čaje. „Vždycky ráno tady chodím, protože tenhle čaj je úžasný, ale tohle je jediný čas, kdy chodím ven, pokud nemusím do obchodu pro jídlo."

Držel jsem se dál, abych nemusel říct nic dalšího, a vzhlédl jsem na Violu, která na mě hleděla s malým úsměvem na rtech. Naklonila hlavu na stranu.

„Vypadá to, že máme něco společného." Usmála se trošku více. „Oba potřebujeme kamaráda."

„Hádám, že ano," zamumlal jsem a ihned jsem se usmál.

„Takže, přátelé?" Viola zvedla hrnek a přikývl jsem, ťukající našimi hrnky o sebe, přičemž se culila.

„Přátelé."

___________

Tak doufám, že jste všichni přežili vánoce a svátky v klidu a shromažďujete všechen alkohol na Silvestra, pochopitelně ti, kterým to umožňuje zákon.:DD

Pokud chcete, můžete mi své pocity a dojmy z prvního dílu napsat do komentářů, pokud nenapíšete, chápu to, moje aktivita je od září opravdu mizerná ba katastrofální... To mě mrzí. :(

Edited