Magic School

7.

Usměju se, když začne jíst. Dojím a odnesu krabici do kuchyně. Přitom si ještě dojdu pro učení a zpět do obýváku. „Když půjdeš nahoru a koukneš po chodbě, najdeš bílé dveře. To je koupelna a pak černé, to bude tvůj nocleh. Do těch černočrervených nechoď," řeknu a podívám se na ní.

Pozorně jsem ji poslouchala a přikyvovala. Když jsem dojedla pizzu odnesla jsem krabici a musela jsem běžet na záhod zvracet. 

Dělám matiku, když uslyším dávení. Vstanu a jdu za tím zvukem. Dojdu k dveřím od koupelny, kde je i záchod. „Anastasie? Jsi v pořádku?" Zeptám se.

Otevřela jsem dveře a utřela si pusu.

„Pojď si lehnout," usměju se a odvedu do jejího pokoje.

Došli jsme do mého pokoje a já padla na postel. "Já nikam nechci ne sama" řekla jsem do polštáře

„Nechápu tě," řeknu a sednu si k ní na postel. Položím jí ruku na záda a začnu jí hladit po zádech.

"Já ješt nikdy neletěla já do letadla sama nesednu" řekla jem ji

Pomalu mi dojde, o čem mluví. „Anastasie," povzdechnu si. „Promiň, ale já s tebou nemohu. Hlídá mě tu jeden psycholog, protože nejsem plnoletá a jsem... No, taková jaká jsem. A hlavně mám tu školu," řeknu smutně a provinile.

Podívala jsem se na ni. Stekli mi slzy.

„Pustil by mě, jen tehdy kdyby mě někdo adoptoval. Jinak mě hlídá ještě pár měsíců," povzdechnu si nad vzpomínkou, jak se mě pokoušel ználisilnit, ale nakonec chytil jako svíčka.

Najednou jsem si prodce sedla. "A co kdybych tě adoptovala já?" zeptala jsem se ji

Leknu se, jak prudce se posadí a poodsednu si tak, že spadnu z postele. Zarazím se nad její otázkou. „Cože?! Ne! To nejde! Byla bych ti jen přítěží! Já i Blood!" Vyjeknu

Zasmála jsem se. "Ale nebyi bystemi přítěží prosím" řekla jsem ji

Nedůvěřivě se na ní podívám. Co když se zas spálí? Co když se mi něco stane? Mnoho otázek, ale já u ní měla nějakou důvěru. „Dobře tedy," řeknu a mírně se usměju.

Usmála jsem se a poděkovala ji.

Podivam se na hodiny. „Hele když mu zavolám, tak mě můžeš adaptovat ještě dnes," řeknu a podívám se na ní.

"Dobře" řekla jsem.

Vstanu a jdu do obýváku. Vemu mobil a vytočím psychologa. „Dobrý den, přichystejte si papíry. Jedna dívka mě bude adoptovat. Za deset minut u mě," řeknu a zavěsím, aby neměl námitky. Spokojeně dojdu k Anastasii, neboli k mé nové mamince.