Wendy

.~*❄️ 1. ❄️*~.

Jaké to je, být obyčejná sněhová vločka. Jen tak se snášet k zemi, koukat na již zasněžené okolí... Nemusela bych řešit na jaké místo spadnu, každé by mi připadalo kouzelné a něčím zvláštní. Já jsem sice napsala 'obyčejná vločka', ale ona každá vločka je něčím jiná.

Nikdy nenajdeš dvě stejné..

*****

Při pohledu na zasněžené ulice Stockolmu musím stále myslet jen na dvě osoby. Osoby, které mi v životě chybí už od šesti let. Kvůli jedné nešťastné události nesnáším zimu. Ano, každý si řekne: "Dívka, co má sněhově bílé vlasy, ta má ráda zimu a sníh," není tomu tak. Moje mamka milovala sníh. Jediná pro mě utěšující vzpomínka, že se to stalo zrovna v zimě. Můžou být teď všude se mnou.

Sníh je zrádný

"Wendy?" z přemýšlení mě probral radostný výkřik moji spolubydlící Anniky.

"Tak co? "seskočila jsem z parapetu u okna a s nedočkavým pohledem jsem ji pozorovala.

"Ano! Pojedu do Göteborgu!" nekontrolovaně jsme začali ječet a poskakovat po pokoji, až Yuky leknutím spadla z postele.

Yuky je moje kočka, je to vlastně jediná věc, co mi zbyla.

"Počkat... A... co ty?" zastavila se a zeptala se mě se starostlivým pohledem. Annika je tu se mnou už od začátku. Přijeli jsme sem do dětského domova skoro na stejno. Její máma utekla z domu neznámo kam a táta... Chodil často do hospody až se otrávil. Od té magické chvilky, kdy nás přidělili do tohoto pokoje, se z nás staly sestry.

"Anniko, o mě si vůbec nedělej starost... Budeme si každý večer psát! A... Volat! A hned, jak si pro mě někdo přijde, budeš první, kdo se to dozví." snažila jsem se ji ujistit, že budu v pořádku. "Jsem strašně ráda, že si tě vybrali." vlastně si vybírali mezi náma dvěma, protože jsme jedny z nejstarších tady v domově. Matka této rodiny má alergii na srst a já se svého posledního člena rodiny nevzdám.

"A mě mrzí, že ti to ani napodruhé nevyšlo." usmála jsem se nad tou vzpomínkou. Ano, opravdu jsem se dvakrát vrátila od pěstounské rodiny. Oni mě prostě nedokázali přijmout takovou, jaká jsem.

"Třeba to teď vyjde. Do třetice všeho dobrého." pevně jsem ji objala.

"Určitě tě někdy přijedu navštívit." řekla a brala do ruky kufr s věcmi.

"Budu tu na tebe čekat. Ať se ti tam líbí." naposledy jsem ji objala. Obě jsme sice neměli daleko od pláče. Jenže to je pro poražené a my jsme zvítězili...

❄️❄️❄️