Láska mé smrti

Sbohem, sestro!

Z pohledu Adel:

To ticho, které se kolem mě rozprostíralo, bylo temné a zničující. Nerada bych v něm uvízla, ale opravdu se nacházelo všude, kam jsem se podívala a já neviděla jedinou cestu ven.

Docela pomalu a jistě jsem se stávala jeho součástí. Intenzivně mě pohlcovalo... samotnou v pokoji.

Zvedla jsem hlavu a zavřela oči. Postel, která byla pode mnou, se mírně zachvěla a prohnula. Tohle je konec. Definitivní. Jak mi to mohla udělat? Proč? Provedla jsem něco?

,,Adel, pojď! Musíme jít!"

hlas mé matky, který ke mně doléhal ze spodu, mě probral z transu.

Zvedla jsem se z postele, uhladila si šaty a pomalu prošla kolem zrcadla.

Celý můj pokoj zahalený v šedých barvách, jako by se mi vysmíval. Nechtěla jsem se na sebe dívat, ale velkému odrazu v nablýskaném zrcadle můj pohled neunikl. Semkla jsem rty.

Na to, že dnešní noc byla tou nejhorší nocí v mém životě, jsem nevypadala až tak hrozně. Avšak v mém obličeji se neobjevila žádná živá barva, a mé temné oči působily křehce. Vyděsilo mě to.

Nadechla jsem se, uhladila si černou róbu, kterou jsem měla oblečenou a vyšla z pokoje na chodbu.

Nejradši bych ty šaty roztrhala, byly však krásné, z látky jako noční obloha se stříbrným třpytem, který se leskl jako hvězdný prach a páskem měsíční barvy.

Lidské duše jsou jako hvězdy, jasné světlo zářící navěky. Proto jsem oblékla dneska tohle. Protože je pryč. Ona....

,,Adel vypadáš krásně." řekla zkleslým, avšak zároveň uchváceným hlasem mamka, když jsem se objevila v kuchyni.

Měla stejně bledý obličej jako já. Oči skelné a průhledné, čelo orosené kapkami potu.

Přišla jsem k ní a dlaní ji pohladila po tváři.

,,Mami, ty máš horečku."

Usmála se na mě a zavrtěla hlavou. ,,Ne, to jenom ty máš studené ruce."

Věděla jsem, že je to lež, ale nechtěla jsem se s ní hádat. Stejně jako já se necítila dobře.

Vyšli jsme před dům. Auto už stálo na příjezdové cestě a táta seděl uvnitř. I přes sklo okénka řidiče jsem si všimla změny v jeho pohledu. Jako by v něm něco umřelo. To něco, co v mém srdci stále žilo, i když skutečnost byla jiná.

Sklopila jsem pohled. Vzduch venku byl dusný, foukal chladný vítr. Počasí asi cítilo mou bolest. Mraky pomalu ztrácely na bělosti a špinily se do šeda.

Když se tak zamyslím, je to to jediné, co si z toho rána pamatuji. Zbytek se mi rozplynul v paměti, jako nepotřebné smetí.

***

Opravdu se rozpršelo. Stála jsem venku před restaurací, kde celá rodina oslavovala poslední rozloučení s mou sestrou. Celý obřad se mi míhal hlavou. Všechno se zdálo tak nesmyslné. To přece nemůže být pravda? Kéž by to byl jen sen, noční můra!

Bohužel šlo o skutečnost. Co je to za život, když vám umře sestra? Nechci to! Nechci! Nechci! Nechci! Nerozuměla jsem ničemu. Nechápala jsem, kde je spravedlnost.

A kolem mě, jako by se všechno zbláznilo. Stromy šuměly, voda padala z nebe velkým proudem. Byla jsem promočená až na kost. Kapky mě studily a smáčely mi oblečení a vlasy.

Asi budu nemocná. Na tom teď však nezáleží. Chci jen zpátky svou sestru!

Zahřmělo. Sklonila jsem hlavu leknutím. Z očí mi vyteklo pár slz. Bouře mě obklopila.

Vytáhla jsem z rukávu fotku. Na ní se usmívala dívka. Krásná. Tmavé karamelově hnědé vlasy, dlouhé do pasu, ty máme stejné. Úsměv, milý, plný tajemnosti a laskavosti, při pohledu na něj vás cosi pohladí po srdci. Pohltil mě stesk a zoufalství. Snažila jsem se zablokovat všechny vzpomínky, které by mohly přijít.

Mým tělem otřásl vzlyk. Skoro jsem zaslechla tón té melodie, co mi zpívávala před spaním. Její hlas. Kéž bych ho mohla znovu vnímat, když mi nebude dobře, slyšet znít, až vezmu do ruky loutnu a obě budeme chtít sladit své nástroje a hlasy. Šeptat, abych se nebála a jak říká, že mi věří. Ve všem.

Mé vzlyky se mísily s hlukem bouře a zněly, jako tichý doprovod deštivé sonátě.

Pohled mi utkvěl na jejích očích. Hnědé. Čisté a nevinné. Světlé se zlatavým nádechem. To bylo to jediné, v čem jsme se lišily ve vzhledové podobě s výjimkou věku. Oči.

Ty moje byly na rozdíl od těch jejich hnědé s hlubokým temným nádechem. Jako voda, při stmívání, kde prosvítá hnědé dno. Moje oči se lišily od očí všech smrtelníků. Když jsem se na to vždy někoho z rodiny zeptala, odpověď mě pokaždé doháněla k šílenství, byla frustrující. Rodiče částo říkali: ,,Jednou se to sama dozvíš." nebo ,,Neptej se tak hloupě, máš krásné oči." Přijde mi to nesmyslné, přemýšlet nad tím teď, zrovna, když moje sestra je....

Blesk oslnil mé oči a já nemohla uvěřit tomu, co jsem zahlédla. Jako by se na nebi přede mnou zjevila čísi ruka.

Ruka, jejíž prsty byly obtočené okolo toho světelného ničivého blesku. Obří, mohutná, svalnatá ruka.

Asi mi z té zimy už začínaly halucinace. Protřela jsem si oči. Napadlo mě, že bych se měla vrátit, ale ten výjev mi nedal odejít. Ucítila jsem kolem zápěstí něčí teplé prsty.

,,Adel?! Co tady děláš? Neměla bys být v bouřce venku. Ani nemáš deštník. Jsi celá zmáčená a ...."

Mamka mě vlekla za jednu ruku zpátky dovnitř. A já poslušně následovala její kroky.

Ale má hlava zůstávala namířená nahoru k nebi. Ten výjev mě podivně zasáhl. Cosi mi říkalo, že to bylo jen z únavy, ale vnitřní hlas, jako by věděl svoje. Možná, že má fyzická existence je na věci takového typu krátká. Ale můj vnitřní smysl, jako by znal víc, než hlava.

Když jsem se dostala dovnitř, teplo mě zahřálo, avšak nedokázalo uklidnit. Zima mi byla milejší a příjemnější. Ven jsem se už ale dostat nemohla. Ne přes oči svých rodičů, kteří mě každou chvíli bedlivě sledovali, a celé rodiny, která se sjela na dnešní den, aby se mohla naposledy rozloučit.

Píchlo mě u srdce. Mé pocity se slily v nekonečný padající vodopád. V řeku slz, které teď nemohli téct, v louže plné nadějí a vzpomínek.

Možná mě právě zasáhla bolest, možná jsem jenom blázen, který vidí věci, co nejsou, možná se všechno od této chvíle změní k nepoznání. Ale.... život jde dál, musím být silná. A tak je mou povinností smířit se i s tímhle....
Sbohem, sestro! Sbohem...

.....Ariano.

Svěsila jsem hlavu, sebrala všechny síly a před zděšenými pohledy svých rodičů si lokla z taťkovy sklenky s vínem.
Navždy...