PPM

Hodiny

Nechápu, neznám, nevím, říkám jak robot každý den. Seděla jsem v křesle a čekala na rodiče až se vrátí. Byla jsem po tmě a jen poslouchala jestli někdo neklepe. Brzy jsem se unavila a šla do pokoje. Lehla si do postele a zírala do tmy. Zavřela jsem oči, ale nemohla jsem usnout. Nemohla jsem spát měla jsem strašně špatný pocit až mi bylo špatně. Dlouho jsem čekala, dlouho jsem se držela. Vzala jsem telefon a vytočila mámu. Nezvedala to, tak jsem vytočila tátu. Nic. Dostavil se pocit úzkosti a zrychlil se mi dech. Nechtěla jsem vylézt z postele, ale. Schovala jsem se pod peřinu. Zavřela jsem oči, zhluboka jsem se nadechla, otevřela oči a vykoukla z pod peřiny. Černá tma. Slyšela jsem jen hodiny. Vyděsilo mě to. V mém pokoji hodiny nebyly. Sebrala jsem veškerou odvahu a rychle z pokoje odešla. Šla jsem do obýváku, vzala jsem deku a sedla si znovu do křesla. Hodiny ustaly a já čekala. Koukala jsem do obrazovky telefonu a čekala až mi máma nebo táta zavolá. Čas utíkal pomalu a každá minuta byl věčná. Najednou se na displeji rozsvítilo neznámé číslo, devět stejných číslic svítilo na mě, devět šestek. Okamžitě jsem zavěsila. Jenže číslo volalo pokaždé, když jsem zavěsila. Nezvedat, nezvedat, nezvedat. Říkala jsem si dokola. Volalo, volalo, volalo. Neměla jsem šanci zavolat mámě ani nikomu jinému. vypnula jsem zvuk. Položila jsem telefon displejem dolů. Najednou mobil přestal vibrovat a zhasl. Opatrně jsem ho zvedla. Našla jsem nepřečtenou zprávu od neznámého čísla. A zase jsem uslyšela hodiny. Utekla jsem na záchod. Telefon jsem nechala v obýváku.  Byla jsem tam a z okna jsem viděla jen tmu. Z druhé strany dveří se začaly znova ozývat hodiny a klepání na dveře. Zamkla jsem je. Zamkla jsem i malé okýnko. Zavřela jsem dveře a začala jsem počítat. Klepání nezesilovalo ani nezeslabovalo. Byla jsem u čísla 205, když hodiny odbyly jednou. Pak odbyly u čísla 450. Počítala jsem v duchu. Znova číslo 521. U čísla 666 se dveře odemkly. Počítala jsem dál, ale nemělo smysl. Dveře byly dokořán. Viděla jsem stín držící zlaté cibule. Otevřel kryt cibulí, ale ještě jednu věc jsem věděla. Smál se. Viděla jsem, slyšela jsem a nechtěla jsem znát. 

000

Klepali jsme, ale nikdo nepřicházel. Když jsme konečně našli klíče a otevřeli. Nikde jsme ji neviděli. Hledali jsme všude. Nemohli jsem ji najít. 

"Našel si ji?" Zavolala jsem na manžela. 

"Ne." 

Na stole jsme našli její telefon. Měla jednu nepřečtenou zprávu. Otevřeli jsme ji. Vyděsilo nás to. Ve zprávě stálo: Vaše dcera volala a vy neslyšeli, proto si beru co milujete nejvíc 

HODINÁŘ 

* Vím není to zrovna SMS, která by vyděsila. Snad se líbí aspoň začátek.

PS: Cibule jsou pánské hodiny kulatého tvaru na řetízku.