„Tady to tak nádherně voní,“ volá na mě bratranec hned po otevření dveří. „Umyj si ruce, večeře je právě hotová,“ řvu na něj zpátky ke dveřím. Když vejde do obýváku propojeném s kuchyní,vidím na něm, že je hodně unavený. „Měl jsi kvůli tomu včerejšku se mnou hodně práce, že jo?!“ Takhle přesně vypadá táta když sedí celý den na jednáních. „Měl jsem jen pár nepříjemných schůzek, nic co bych neznal. Není to tvoje vina,“ usměje se na mě. „Jdu do té koupelny, tak mi koukej nachystat večeři, kuchařinko,“ zablýskne na mě zuby a už ho není v kuchyni vidět.
„Já věděl proč si tě sem vzít. Děda říkal, že suprově vaříš,“ mrkne na mě Karl, když mu beru prázdný talíř z ruky. Putuju ke dřezu a talíře po večeři umývám. „Mně zase říkal, že ti mám vařit, abys na mě nebyl protivný. Takže je to vlastně pud sebezáchovy, kdo dneska vařil večeři.“ Mark se zatrpkle uchechtne. „Děláš si ze mě blázny, Mandy? Víš, že nikdy nejsem, protivný. To naopak býváš ty.“ Začínám se smát. „No jo, já tě chtěla jen trošku poškádlit, klid Karlíku.“ Tyhle chvíle s Karlem jsem měla vždycky ráda. Dá se říct, že jsme spolu vyrůstali, takže si hodně rozumíme. Nikdy jsem neměla bratra, ale Karl mi roli bratra dokonale nahrazuje. Je vlastně můj nejbližší kamarád.
Koukáme spolu na nějaký stupidní seriál, když mi zapípá mobil. Nikomu jsem svoje číslo ještě nedala, takže přesně vím, kdo mi píše. Nikdo jiný kromě Christophera moje číslo nemá. Beru telefon z odkládacího stolku u křesla a odemykám ho.
22:03 Tak jak se vede, Amando? Stojí ve zprávě. Mírně se pousměju, čehož si okamžitě všímá Karl. „Hej! Co se tak tlemíš?“ Ohlédnu se na něj a protáčím očima. „Napsal mi Chris,“ vysvětluju. To mu ale očividně nestačí, takže zatímco ťukám do telefonu odpověď, že je mi dobře, dál se vyptává. „Karle, nevím, o co ti jde, nemíním se s ním nějak moc sblížit, ale je dobré mít tady aspoň jednoho kamaráda, chápeš?“ Karl byl u toho, když jsem poprvé načapala mojí mámu s klukem, se kterým jsem chodila. A v ten den mi byl jedinou oporou, protože jsem to nikomu nikdy neřekla. Je to vlastně i jeden z důvodů, proč jsme si s Karlem tak blízcí. Nebýt jeho, asi bych se zbláznila. „Dobře, ale kdyby se něco začalo dít, budu první, kdo to bude vědět, rozumíš?“ „Rozumím. Půjdu spát jo? Je na mě už moc pozdě, nevadí?“ Chvilku přemýšlím nad tím, jestli jsem na něj nebyla příliš zlá, ale když se usměje a pokývne, vím, že mě chápe. „Ráno se uvidíme u snídaně, potřebuji s tebou něco probrat. Dobrou noc,“ mávne na mě a já už kráčím do malé chodbičky, kde se nachází můj pokoj. „Dobrou, Karle.“
Když ulehám do postele po dlouhé sprše, všímám si, že na mě čeká další zpráva.
22:15 Už spíš?
22:17 Zrovna se chystám ke spánku.
22:19 Jen chystáš, nebo už usínáš? Nechci Tě totiž okrádat o spánek.
22:20 Jen chystám. :)
22:20 Tak to Ti chvilku budu dělat společnost, nevadí? ;)
Musím se usmívat jak ňouma, ale vážně mám radost z toho, že se o mě zajímá. Je to divné?
22:22 Nevadí. Naopak, jsem ráda, že píšeš.
22:23 To jsi jediná, kdo má z mé přítomnosti radost. Máš nějaké plány na zítřek? Jdu s pár přáteli ven, mohla by ses k nám přidat, aspoň by ses seznámila s městem, co na to říkáš?
Chvilku přemýšlím nad tím, co mi vlastně nabízí. A pak odpovídám.
22:26 Napiš zítra, musím se zeptat Karla, jestli můžu.
