2. kapitola

5.8K 290 2
                                    

Probudila jsem se na nepohodlné posteli. 

"Takže to nebyl jenom sen." Zaskučela jsem nad tím. Jsem tu teprve pár hodin a už to nesnáším. 

Pozorovala jsem mé zjizvené tělo. Aby jste to špatně nepochopily, neřežu se. Jizvy na nohou má z operací a na zbytku těla tak různě. Z rvaček nebo i z tance. Většinou jsem mívala jen modřiny, ale někdy to přerostlo v něco víc. 

Oblékla jsem si černé legíny a černou mikinu nad pupík. Jako boty jsem zvolila bílé vysoké conversky. Rozčesala jsem si mé dlouhé rudé vlasy a šla do jídelny. 

Podle pravidel se nesmíte najíst dokud v jídelně nejsou všichni. Dost na hovno, nechápu kdo to vymyslel. 

Přišlo pár vychovatelek a četli jména na seznamu. Jídelnou se ozývaly hlasy typu "Já" "Tady" a podobně. Já jsem pouze zvedla ruku. Neunikly mi pohledy ostatních. Holky si mě povrchně prohlížely, ale za chvilku pochopí, že já jsem víc než ony. Klukům by za chvilku tekly sliny, kdybych je neokřikla. 

"Co na mě furt do prdele čumíte?! Jste nikdy neviděli holku nebo co?!" Všem najednou spadla brada a pár egoistických debilů se uchechtlo. 

***************

Stmívalo se, když začalo trochu pršet. Miluji déšť. Ve stejném oblečení jako jsem měla ráno jsem vyšla ven. Zašla jsem za jídelnu, kde mě nikdo nemohl vidět. 

V hlavě mi hrála má oblíbená písnička, kterou znám nazpaměť. 

Odrazila jsem se z pravé nohy ve vzduchu jsem se otočila přistála na pravé, šla do dřepu následně do stojky a zpátky do stoje.

"Jsi vážně dobrá."

Zvedla jsem hlavu k tomu klukovi. Myslím, že sem ho zahlédla ráno v jídelně.

"Byla jsem." Odpověděla jsem. Z očí mi stékaly slzy. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl zlomenou. 

"O čem to mluvíš. Jsi skvělá tanečnice." 

"Kolikrát ti mám opakovat, že jsem byla, už nejsem." 

Nevěřícně na mě koukal a já pochopila, že musím jít. Nesmí vědět proč už netancuji. 

Ale ten pocit, když vám vyjde choreografie je k nezaplacení.

NobodyWhere stories live. Discover now