Zrozeno za bezesných nocí

Monster

Přiklek jsem k ní a pozoroval jí, každý její pohyb. Připadal jsem si jako naprostý úchyl a ohavný stalker.

Ale nikdo jiný to nesmí! Jen já! Jenom já se na ni můžu dívat jak dlouho chci, jen já se jí můžu dotknout, hrát si s jejími hedvábnými vlasy.

Hypnotizovat ty nezvykle stříbřité oči, usmívat se jejímu vkusu a zálibě ve volném oblečení, které je o dvě velikosti větší.

Sledovat jak usíná, držet ji za ruku při špatném snu, jen já!

Pohlédl jsem jí do vystrašených a nechápavých, naštvaných ale přesto nádherných očí.

Spodní ret se jí třásl strachem a zuřivostí.

Zuby mě brněly touhou se jí do zkrvaveného rtu zakousnout.

Věděl jsem, že mě bude nenávidět, ale hodlal jsem to podstoupit.

Nenechal bych ji zabít, tohle byla nejlepší a hlavně jediná možnost, jak jí ochránit, i za cenu ztráty její neúplné náklonnosti.

,,Co.. cos mi to provedl?" zasípe vyjeveně, hlas se jí ztrácel špatně poutaným vztekem.

Věděl jsem co teď přijde ale bylo mi to jedno, jen jsem se na ni díval a usmíval se.

,,Zachránil jsem tě." odvětím po chvíli, oči se ji plnily slzami, ruce měla zatlé v pěst a její výraz byl jasný.

Všechny její pohyby, i nenápadné, kterých by si málokdo všiml, byly dobře čitelné.

Alespoň pro mě, dokázal jsem přesně říct kdy co udělá, věděl jsem, že mě co nevidět praští ale nedbal jsem, neplýtval jsem energií na obranu, chtěl jsem ji nechat, ať si vztek vybije na mně.

Nic mě nezajímalo, jen její úžasné ocelově šedé oči, které se pomalu zbravovaly na jedovatě žlutou.

Jsem sobec, vím to, ale je mi to naprosto volný, hlavní teď pro mě je to, že ji budu mít u sebe.

Navěky...

Čekal jsem kdy mě praští, kdy se její malé ručky pokusí mi ublížit svou zanedbatelnou silou.

Její reakce mě ale vykolejila. Očekával jsem cokoli, jenom tohle ne.

Zavřela oči a posunula se ke mně, hlavou se opřela o mé rameno a dala se do pláče.

Vzlykala tiše a trhaně se nadechovala, byl jsem jako opařený, vůbec jsem netušil co dělat.

Pomalu jsem se dotkl jejích zad, rukou mi projelo něco jako elektřina a zasáhlo mě to přímo do srdce.

Pocítil jsem všechno, úplně všechno co cítila právě teď ona, všechen vztek, nenávist, smutek, zoufalost, bezbranost a beznaděj.

Konejšivě jsem jí hladil po zádech a ona mě nechala.

Něco mi hlodalo v duši, něco co jsem ještě nikdy necítil, nejistotu. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem udělal správně.

Bylo tisíc důvodů proč to bylo správné rozhodnutí, ale právě teď, když jsem cítil její pocity, jsem si nebyl jistý ničím.

Poprvé v životě jsem měl smíšené pocity a měl jsem ohromný vztek.

Ne na ní, ne na ostatní, ne na svět. Ale na sebe, v tu chvíli jsem si chtěl vyrvat srdce a zalít ho do stříbra a mízy habru, abych si ublížil tak, jak jsem ublížil jí.

Jsem zrůda.