Dotek smrti

Prolog

Mohlo mu být tak maximálně patnáct. Bílou košili měl teď celou umazanou od špíny a krve, jak se snažil utíkat a pořád sebou mlátil o všechno, co se mu postavilo do cesty. Nemluvě o tom, že jednou z těch věcí byla moje dýka. Proč nikdy nikdo nepochopí, že útěk jim jen ublíží?

Teď už neměl kam utéct, zahnal jsem ho do kouta. Předtím stihl rozpoutat docela slušný rozruch, když se mi zoufale pokoušel převrhnout do cesty několik beden s ovocem, které jsme potkali cestou sem. Naštěstí lidé šli raději stranou. Jen blázen by se mi stavěl do cesty.

,,Prosím..." zaskučel chlapec. Tvář mu pokrývaly saze. Nejspíš se učil u kováře. Škoda, že s tím je konec. Chlapec udělal poslední krok vzad a jeho záda narazila do cihlové zdi. Pozvedl proti mně ruce a pokusil se silou vůle zvednout železné hrábě, ležící za mnou. Ruce se mu strachem klepaly, takže je zvedl jen několik centimetrů vysoko a došly mu síly. Nikdo bez výcviku nedokázal použít svou sílu ve správný čas.

,,Už jsem ti řekl, že to jinak nejde," povzdechl jsem si. Ještě jsem se snad nesetkal s nikým, kdo by to chápal... ,,Buď ty nebo spousta jiných."

S každým mým dalším krokem se zmenšovala hranice mezi jednotlivými nádechy chlapce. Po tvářích mu stékaly slzy a smývaly tak špínu. ,,Takhle už to chodí. Není to fér, já vím," snažil jsem se mluvit klidně a vyrovnaně. To byl jediný způsob, jak jsem mu mohl pomoct. ,,Ale přece nechceš, aby kvůli tobě umírali lidé?"

,,Nikomu jsem neublížil," špitl a uhýbal před mým pohledem. Nikdo se nechce dívat smrti do očí. Začal jsem si pomalu sundávat rukavice. Stál jsem jen kousek od něj. Téměř jsem cítil strach, který se kolem něj vznášel. ,,Proč já?" Tolik typických otázek, které ve mně vyvolávaly známý druh znechucení.

,,Tuhle otázku si pokládám každý den," oznámil jsem mu ponuře - tak jako už mnohokrát předtím jiným. ,,A odpověď na ni stejně neexistuje." Meethane, přestaň ho trápit. Nabádal jsem sám sebe. Nastavil jsem před něj otevřenou dlaň. Zahýbal jsem dlouhými prsty a chlapec na ně zaměřil svou pozornost. Jeho dech se zklidnil. Dál plakal. Znovu jsem pohybem ruky naznačil, že je to na něm. Až budeš připravený, stiskni.

,,Můžu se rozloučit s tátou?" zeptal se nakonec tichým hláskem nespouštěje zrak z mých hypnotizujících prstů.

,,Promiň," řekl jsem skoro soucitně. ,,To nejde." Rychle jsem popadl jeho ruku. Neměl čas sebou ani cuknout. Někteří to prostě bez pomoci nedokázali.

Chlapec vyjekl a vykulené oči zvedl k těm mým. ,,Není to fér." vyřkl jsem svou mantru a chlapci se protočily panenky. Rukou mi proudila smrtící temnota připravená zahubit vše živé, k čemu jí otevřu cestu. Cítil jsem, jak se chlapcův pulz zpomaluje, až úplně ztichl. Stisk jsem nepovolil, dokud jsem si nebyl jistý, že zemřel. Chlapec se sesunul na mě, hlavu opřenou o moje rameno. Další jméno na moje konto.

Pomalu a jemně jsem jeho tělo opřel o zeď. Víc jsem pro něj nemohl udělat. Možná tak doufat, že ho najde dřív pekař z vedlejšího obchůdku než toulaví psi.

Donutil jsem se zapamatovat si jeho tvář. Vytáhl jsem z náprsní kapsy mého černého kabátu mnohokrát přeložený list papíru. Jemně jsem ho rozložil a kuličkovým perem, z druhé kapsy, jsem připsal další jméno. To bylo moje pokání. Nutil jsem se pamatovat si každé jméno, každý obličej.

K dnešku jich bylo dvě stě třicet jedna. Obrovské číslo, ale v porovnání s tím, jak moc jsem jich zachránil se to nedá srovnávat. A kolik jich vlastně je? Kolik lidí žije, protože jsem jejich vraha zabil? Pět set? Tisíc? Možná mnohem míň.

Dvě stě třicet jedna mrtvých. Dvě stě třicet jedna kousků mě je pryč. Bůh ví, co mi ještě zbývá.

Nandal jsem si rukavice a přitom sledoval chlapcovo chladnoucí tělo. Já už jsem dávno pryč, usoudil jsem nakonec. Otočil jsem se na podpatku a klidným krokem jsem vyšel do večerních ulic Birninu.

Do stehna mě pálily kapesní hodinky. Oznamovaly mi, že mám další práci. Tak brzo, povzdychl jsem si. Potěžkal jsem hodinky i s řetízkem v ruce a palcem je otevřel. Do skla magických hodinek bylo vyryto další jméno.

Annabaena Dcera prádelnice. Na chvilku jsem se zarazil. První člověk s typicky Bezmocným jménem. Bezmocní přece nejsou nebezpeční.

Ale co, Bezmocná holka nebo kovářský chlapec s Darem?

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Můžu jen doufat, že vás tento příběh zaujme. Nemá smysl vás žádat o hlasování, protože jen vy víte, zda si to zasloužím. Proto vám přeji, abyste nalezli v tomto mém výtvoru něco, co vás bude bavit. :)

:*K