„Jdi do svého pokoje, Amando!!“ Odbyla mě matka ve společnosti asi sto padesáti lidí. Jak neobvyklé a nečekané. Samozřejmě, že mě shodí, když nejsem podle jejich představ. Dost jasně mi dává najevo kdo je tady paní domu. Abych uvedla na pravou míru proč se tak chová, vysvětlím vám to, moje matka mi totiž dnes udělala zásnubní večírek. A to ne jen tak ledajaký, byl totiž tajný. Moje milovaná maminka mi dohodila zase jednoho z tátových obchodních partnerů a naivně si myslela, že se během pár vteřin po spatření prstenu do nešťastníka bezhlavě zamiluji. Bohudík mě nevychovávala ona ale děda, takže nejsem stejně pitomá jako moje starší sestra.
„Tak jsem zpátky, dědo.“ Zavolala jsem směrem k dědově knihovně. Odjakživa miloval knihy a lásku k nim mi předával už od malička. „Nečekal jsem tě tak brzy, zlatíčko. Stalo se to zase, že ano?“ „Jo. Já myslím, že nadešel čas použít to, co jsem si vydělala a konečně se odpoutat.“
Abych vám to osvětlila, už několik měsíců s dědečkem spřádáme plán, jak mě z této pevnosti dostat. Ono totiž není nejjednodušší dostat se daleko od mé máti. „Tak se mi líbíš děvče. Co kdybychom všechno nachytali na zítra?“ „Klidně, čím dřív, tím líp. Nemůžu se dočkat!“ Náš plán zněl takto: Teď v průběhu večírku sbalím všechny věci, které si chci vzít s sebou, dědeček mezitím zavolá bratranci v Chicagu a zařídí mi ubytování a hned ráno po probuzení začnu zpracovávat mámu. Zítra v tuhle dobu už bych měla být na letu do Chicaga. Ať to s mámou dopadne jakkoliv, pozítří už tady nebudu. Jak prosté.
Oblečení jsem sotva nacpala do velkého cestovního kufru. Už zbývá jen jeden kufr a taška do letadla. Je toho docela málo, rozhodla jsem se totiž, že si vezmu jen to co je moje, nic co mi kupovala máma nebo někdo jiný. Už balím několik hodin, přeskládávám věci z jednoho komínku do druhého a takhle pořád dokola a je půl jedné ráno když s balením končím. Kufry jsem musela přes koupelnu odnést k dědečkovi do pracovny, aby si jich máma ráno nevšimla. Chodí mě totiž budit.
S úderem sedmé hodiny ráno mě v pokoji přepadá máma. Samozřejmě přesně vím, co mě čeká. Vybere mi oblečení na dnešek, k tomu poručí jedné služebné, aby mi udělala snídani, a nakonec budu muset poslouchat její příkazy i já.
„Amando, vstávej, čeká tě náročný den.“ Tak tuhle větu, lidičky, ze srdce nenávidím. Poslouchám ji každý den už dvacet tři let. Každý den ve stejnou hodinu. Ani netušíte, jak se těším na to, až se probudím sama.
„No jo, vždyť jsem vzhůru.“ zatrpkle odpovídám a všímám si, že máma nahodila nenávistný obličej. „ Kde máš všechno oblečení, Amando?“, vypálí.
Co na to krucinál říct? „No, víš mami, já se rozhodla ten šatník trošku protřídit, pár věcí jsem vyhodila. Ale nic z toho co jsi mi koupila ty, přísahám.“ Aby mi věřila tak se ještě zatvářím docela vážně. Neumím lhát, pokaždé, to na mě člověk pozná, ale zjistila jsem, že když máma slyší něco, co chce, tak si ani nevšimne toho, že lžu. „ To se mi ulevilo, ty hadry byly nevhodné. Na, obleč si tyto šaty, za chvíli se sejdeme v jídelně.“ A po tomhle příkazu už máma v pokoji není.
Oblékám se do připraveného oblečení a scházím z patra do jídelny. Už na mě čeká i snídaně. Dnešní den budu trávit celý s mámou, aby nechytla podezření, že se něco děje, a jakmile se rozloučím s tím, že jdu spát, vezmu kufry a pojedu na letiště. Plán zní docela jednoduše, ale není. V průběhu dne se totiž musím stavit za dědou. A to mi máma jen tak nedovolí. Nemá ho moc v oblibě a vůbec se tím netají. Moje máma je vlastně kapitola sama o sobě. Nemá ráda, když něco není podle ní, musí být středem vesmíru každého člověka na planetě a k tomu sama přiznává, že si tátu vzala hlavně kvůli penězům. Peníze nestřádá, peníze jen rozhazuje, a zatímco otec pracuje od nevidím do nevidím, ona sedí doma a užívá si luxusu. Aby toho nebylo málo tak se dennodenně s otcem hádá. Na první pohled se zdá, že je jejich vztah jako z telenovely, ale ve skutečnosti žije vlastně každý sám. Mezi lidmi ale hrají své role zamilovaných milenců. A docela jim to i jde, krom rodiny nikdo nic nepoznal.
Při obědě se na mě matka mračí. Zajímalo by mě, co se jí honí hlavou. Takhle se kouká, když hledá nějaké nedostatky, nebo když ji něco pořádně štve. „Měla by sis zastřihnout vlasy, už je máš moc dlouhé.“
Čekala jsem něco takového, říkala jsem, že ten pohled znám. „ Mě se takhle ty vlasy líbí.“ Odpovídám. Je zaražená ale nic neodpovídá. „ Odpoledne strávím s dědou, tak jen abys věděla, že mě nemusíš hledat.“ Zase na mě kouká v tichosti, ale její barva se poněkud mění. „ Jak myslíš, večer ale dojdi dolů, bude tady malý shon.“ Na to se zvedá a odchází. Mohla jsem čekat, že mi návštěvu dědy nějak oplatí. Ještě, že netuší, že se té akce neúčastním.
Dávám talíř do myčky a odcházím za dědou. Mám na něj jen pár hodin, takže si ho chci užít, než odjedu pryč. Když vcházím s obědem do jeho části domu, naproti mi běží Artuš, dědův pes. Jednou rukou ho drbu za uchem a pomalu kráčím do obýváku. „Přinesla jsem ti oběd, dědo. Laura udělala lasagne. Jsou výborné.“ Děda lasagne zbožňuje, párkrát jsem mu je vařila, ale na Lauřiny to nemá ani zdaleka. „Sem s tím!“ vyhrkne rychle a už čeká na plný talíř jídla. A než by řekl švec, je po něm. „Jo, tohle Laura umí bravurně.“ „ S tím nejde nesouhlasit. Co Karl, volal jsi mu?“ „Volal děvenko, bude tě v noci čekat na letišti. Nemůže se tě dočkat.“ Takový kámen ze srdce mi snad nikdy nespadl. „Takže mu nevadí, že budu bydlet u něj?“ „Ne, je šíleně rád, že nemusí byt pronajímat někomu cizímu. A navíc bude mít ten jeho brloh konečně uklizený.“ Chvilku mi nedochází, že to myslí vážně. A pak se začínám smát. Jo, tohle přesně je můj bratranec. „ No myslím, že se na něj už těším. V kolik letí to letadlo?“ „ Letí to před desátou z LA. Takže nám zbývá pár hodin, než budeš muset jet
A taky se za chvíli zastaví táta. “ Z jedné strany je to strašně málo času, ale ze strany druhé je to času hrozně moc. Nemůžu se dočkat.
S dědečkem a tátou si povídáme téměř celé odpoledne. Večeři vařím v jeho kuchyni, a když se blíží půl osmé padá to na mě. Za pár minut pro mě přijede auto a já odjedu pryč. Děda posledních pár minut nemluví o ničem jiném, než o tom jak Chicago vypadá. Vypadá to, že se těší více než já. A táta? Ten je na tom úplně stejně jako on. Pořád brebtaji o nějakém parku kde jsem v životě nebyla. A mám doslova příkaz, tam zajít.
„Amando, chtěl bych ti před odjezdem ještě něco dát.“ Zabrblá od knihovny.
Táta se jen potutelně usměje.
Mám desítky dědových knih, proto nechápu, proč mi chce dát další.
„ Nic mi dávat nemusíš, dědo.“ Volám na něj z křesla u krbu.
„ Ale musím, babička by chtěla abys to měla. Nosila to na krku do doby, než se narodil tvůj otec. Pak to sundala a rozhodla se to dát nejmladší vnučce. A to jsi ty. Byla na tebe moc hrdá.“ Tohle mi vehnalo slzy do očí. Stýská se mi po ní a to jsem ji téměř neznala. „ Budu to nosit moc ráda.“
Děda mi do ruky dává malou krabičku. A když ji otevírám natěšeně špulí pusu. Je v ní kulatý přívěsek s písmenem A. A na druhé straně je napsáno malými písmenky „Žij svůj sen.“ Myslím, že v tuto chvíli nic lepšího než tento malý citát neplatí. Je hodně výstižný.
Ještě pár minut si povídáme s tátou, zatímco děda chodí po pokoji tam a zpátky. Po chvíli se otočí od okna a zamumlá „Amando měla by ses oblékat, taxi je tady.“ V tu chvíli jako by se svět zatočil a mě konečně dochází, že už není cesty zpátky. Oblékám kabát, beru dva kufry a kráčím směrem k východu. U vchodu už na mě čeká taxikář. Vracím se ještě pro malé zavazadlo a chystám se opustit tento dům. Děda mě naposled objímá a šeptá mi do vlasů abych se z Chicaga ihned ozvala. Táta mě jen obejme a dává mi pusu já čelo.
A pak už sedím v autě a koukám z příjezdové cesty na okna sálu, kde se nejspíš koná můj další zásnubní večírek. To už je ale mimo mě.
