Hádovo memento

Prolog

Jeffrey stál u silnice, chladný jako vždy. Byl tak bledý, jako by jeho žilami neproudila žádná krev. Zlaté vlasy s nádechem do bílé se mu na hlavě ježily do všech stran a bledé modré oči Salome propichovaly jako hroty špendlíků. Místo toho, aby ji na přivítanou alespoň objal, poklepal dlouhým kostnatým ukazováčkem na ciferník svých drahých hodinek, které se mu leskly na zápěstí.

„Málem jsi přišla pozdě, Salome." Dívka se instinktivně přikrčila před hrozící smrští hněvu a nadávek. Nic takového nepřišlo. Nikterak ji to ale neuklidnilo. Dusivá nejistota se jí plazila po těle, zakusovala se do kostí a jako inkoust do papíru se vsakovala do kůže. Nechápala, co na něm tenkrát viděla. Byl krásný, nádherný, ale jeho krása připomínala spíš kouzlo ledové pustiny, než hřejivou oázu klidu a lásky. Tenkrát to Salome ještě neviděla. Její naivní jedenáctileté já bylo u vytržení z toho bohatého zlatovlasého chlapce. Byl tak galantní, tak zdvořilý, tak... dokonalý. Avšak v okamžiku, kdy osaměli, se perfektní princ Jeffrey proměnil v krvelačnou zrůdu. Modřiny, které pokrývaly její tělo, nikdo neviděl. Nikdo nevěřil, že by jí je mohl způsobovat právě Jeff.

„Zdržel mě profesor," zalhala a kmitla pohledem k černému autu, které zastavilo kousek od nich a svůdně vrnělo svou tichou píseň bezpečí. Představila si samu sebe, jak se boří do nebesky měkkých sedadel, ze všech světových stran obklopená armádou železa a skla, skrytá před světem, před Jeffreym. Kdyby mohla, kdyby to jen šlo... neváhala by ani vteřinu a skočila by dovnitř. Položila by ruce na volant, zkrotila koně, kteří ržáli pod kapotou, sešlápla plyn až k podlaze a jako blesk vystřelila do neznáma. Jela by až na kraj světa, nerespektovala žádné předpisy. Zastavila by ji až propast, jako rozeklaná řezná rána zející v rozbolavělém těle planety Země.

„Zítra večer půjdeme na nějaký film. Otec mi půjčí své auto, takže tě tam odvezu." Nedával jí možnost výběru. Jednoduše určil, kudy jejich kroky povedou. Kdyby mu to dovolila, nalajnoval by jí celý život. To pomyšlení ji děsilo. Představa, že by s ním netrávila jen několik hodin týdně, ale každičký den své existence, byla naprosto hrůzná. Neřekla jediné slovo, v němž by se jakkoliv zrcadlil protest. Věděla, že kdyby to udělala, odnesla by to její tvář. Vzpomněla si na den, kdy od něj dostala první facku. Překvapilo ji to – nebyla to ani tak fyzická bolest, jako spíš ta psychická, co ji vyděsilo. Nikdy by ji nenapadlo, že by toho byl schopný. Tenkrát ihned utíkala za svou matkou, která ji ujistila, že je to normální. Už tehdy Salome tušila, že to normální není, ale matčina konejšivá náruč všem slovům přidávala na vážnosti a tišila všechny pochybnosti. Paní Stanleyová propagovala podivný způsob výchovy svých dětí – nevychovávala je téměř vůbec. Veškerou péči o děti zastávala chůva a když ji Salome kdysi dávno oslovila jako svou matku, dostala nesmírně vynadáno. V modrých očích se jí zračilo hluboké nepochopení. Pečovala o ni dvacet čtyři hodin denně, připravovala jí oběd, pomáhala jí s úkoly – proč ji tedy nemohla oslovovat titulem, jež jí příslušel? Čím starší však Salome byla, tím se zlepšoval i její vztah s matkou. Nyní byla na prahu dospělosti a paní Stanleyová cítila, že to nebude trvat dlouho a nejstarší dcera také vylétne z hnízda.

Salomini rodiče pracovali na ministerstvu, a proto na své děti neměli příliš mnoho času. Salome se od svých sourozenců diametrálně odlišovala. Zatímco její mladší sestra Ariana byla jako z divokých vajec, neustále se topila v průšvizích a radostně se zapojovala do typicky klučičích aktivit svých bratrů, Salome četla, nechávala se unášet na křídlech chrabrých činů bájných hrdinů, skrytě záviděla jejich vyvoleným a spokojeně žila ve fiktivních světech, kde nebyl žádný Jeffrey, který by ji ohrožoval. Každé zlé sudičky, kterou v některém ze svých příběhů potkala, se ptala, jestli to všechno byla její práce. Nikdy se však nedočkala žádné odpovědi. Žádná temná víla si nechtěla vzít na svědomí nespravedlivé poměry, do nichž se Salome narodila. Měla vše, ale zároveň nic. Kapesné by jí mohl každý závidět, ale jednotlivé mince byly otrávené potoky slz.

Ozvalo se zaskřípání pneumatik o asfalt. Černé auto se pomalu rozjelo a za okamžik již uhánělo ulicí pryč. Salome pochopila, že je v pasti. Jeffrey jako by jí četl myšlenky, protože se jeho ústa orámována tenkými, lesklé červy připomínajícími rty, roztáhla v krutém úsměvu. Její vnitřnosti se zkroutily a zauzlovaly v tuhém spletenci strachu. Popadl Salomin obličej do studených dlaní a hladově se přisál k jejím rtům. Salome zůstala stát jako opařená. Jeffreyho chladná podstata zmrazila i ji samotnou, spoutala ji řetězy a nedovolovala učinit jakýkoliv pohyb, který by znamenal vysvobození. Cítila, jak se jazykem dobývá do jejích úst, přičemž se snažila nepozvracet odporem. Najednou jí na mysl vytanula sebevražedná myšlenka.

Překvapivě ochotně otevřela ústa, čímž si vysloužila slizký horký dotek jeho jazyka a neméně chlípnou dlaň plazící se po vnitřní straně stehna. Nechala jej, aby se dosytosti opil vítězstvím a nadvládou. V tu chvíli prudce sklapla její past a Jeffrey se s přidušeným výkřikem odtrhl od jejích rtů, z nichž nyní odkapávala rudá tekutina. Salome se předklonila a začala do trávy plivat jeho krev, zatímco Jeffrey se svíjel na zemi a vzlykal, napůl bolestí a vzteky. Na jazyku ji štípala chuť železa, vpíjela se do masa a vypalovala do něj číslo jedna. Salome uvažovala, jestli by neměla přivolat pomoc, protože s každou další vteřinou bylo jeho naříkání méně slyšitelné, ale hlásek, až doposud ukrytý hluboko v těch nejtemnějších zákrutech jejího mozku, zašeptal jasné a palčivé ne. Zněl jako syčení zmije, svůdné a vábivé. Nikdy nesplnila příkaz s takovou radostí, jako nyní. Vrhla poslední pohled na Jeffreyho a rozběhla se stejným směrem, kterým před několika minutami odjelo i černé auto. Zmije se klouzavě plazila za ní a spokojeně mrskala jazykem.

Kdesi na druhé straně nám známého světa, na samém okraji vesmíru, na přelomu tisíciletí a zároveň na samém počátku věků i jejich konci, se tajemná entita zatetelila štěstím.

První hřích.