Slunovrat

1. Kapitola - Vzpomínky na gerbery

„Absolutně nechápu, co tu dělám," šeptl a podíval se na hodinky. „je to ztráta peněz a času." Dokončil svou poznámku a narovnal se.
„Já si nemyslím, že je to ztráta času, pomáhá vám to." Usmála se na něj žena a stiskla propisku ve své ruce. Tím vyvolala cvaknutí. Ten zvuk, který Daniela přiváděl pomalu k šílenství. „Můžete s tím prosím, přestat?" Jeho ruce tvořily pevné pěsti, které byly až bílé.
„S čím jako?" Usmála se a dále cvakala s propiskou. Nohu měla přes tu druhou a seděla v poklidu. Sledovala ho, co to s ním dělá. Věděla, jaký je cholerik. Vyčkávala, kdy vystartuje a bude na ní křičet. Věděla, že to bude jako vždy. Vykřičí si pomalu hlasivky, bouchne dveřmi a za týden je zpět.
„S tím cvakáním. Znervózňuje mě." Svraštil obočí a pohlédl opět na hodinky. „Jak tu budu ještě dlouho? Ještě bych si potřeboval něco zařídit." Protočil očima.
„Můžete klidně jít. Chcete další termín?" Vstala. „Mohu to opět napsat na příští týden."
„Nemusíte." Povzdychl. „Však já už vám nemám co říct."
„Už jste si našel vhodný koníček?" Optala se jej a podala mu kartičku s termínem.
„Ano, našel." Řekl sebevědomě a vstal. Protáhl si záda. Bolely ho a on opět v hlavě nadával na starý, tvrdý gauč, který byl potažen pleteným povlakem.
„Práce není koníček, Danieli." Ustaraně se podívala na vysokého muže, jehož tvář byla zarostlá vousy. Jeho vlasy mu spadaly pomalu do očí. Vypadal, jako by byl nějaký vandrák. Ovšem na to si už psycholožka Aisel zvykla.
„Proč to nemůže být koníček? Miluju tu práci." Povzdychl si a vzal si karamelu z konferenčního stolku.
„Ostříhejte se a oholte. Večer v šest se sejdeme v centru u kavárny Charless. Buďte tam přesně." Mrkla.
„To budu taky platit?" Zděsil se.
„Vůbec ne. Něco vám ukážu." Zasmála se a dovedla ho ke dveřím.
„Má to být rande? Víte, že na tyhle věci vůbec nejsem."
„Nebojte se. Jen vám chci něco ukázat."
„Dobře. Večer v šest?"
„V šest u Charlesse" Vyprovodila ho a zavřela.
Vyšel ven z budovy a zamířil na parkoviště. . Očima vyhledával své staré černé Volvo, které tu někde zaparkoval. Ale ať se díval jakýmkoliv směrem, své auto neviděl.

„Sakra. Dal bych cokoliv, že jsem tu parkoval," zamyslel se nahlas. „nebo to bylo tamhle?" Zašel na oblast parkoviště A3. Už byl docela naštvaný. Rozhodil rukama. Nenapadlo ho nic jiného, než vzít svůj telefon a vytočit číslo jeho kolegy.
„Čau, Eduarde. Nemáte tam někde moje fáro?" Křikl do telefonu. „Tak máte?" Pokračoval.
„Ahoj Danieli. Opět jsi parkoval na zákazu stání."

„Jak na zákazu stání sakra?! Tu nic takového nevidím. To mě jako odtáhli?"

„Tak tak" přitakal. „Pokuta nebude vysoká, neboj. Zařídil jsem to."

„Hm, zajímavé." Řekl a položil hovor. „Sakra!" Vykřikl. Byl naštvaný. Přímo zuřil. Vzal si na sebe koženou bundu a vyšel ven, kde byla autobusová zastávka. „Jet městskou hromadnou dopravou. To mi scházelo." Prskal.

Když konečně viděl svou cílovou stanici, oddechl si. Lidi kolem se tlačili jeden na druhého. Byl teplý jarní den. Mraky putovaly po obloze a čas od času zakryly slunce. Povzdechl si. Byl unavený, rozčilený a hlava plná vzpomínek tomu moc nepřidávala. Vzpomínal, jak na této zastávce, přesně na té které právě vystupoval, čekal na Nikol.

S nadšeným výrazem v rukách spínal kytici gerber, které ona milovala. Ohlédl se na radniční věž, kde byly hodiny. Netrpělivě vyčkával na odbití patnácté hodiny, kdy měl právě přijet i autobus a s ním i jeho drahá. V hlavě si srovnával myšlenky, co jí řekne. Každý pozdrav a větu poté co vymyslel, se mu zdála dosti trapná. On sám se cítil trapně oblečen do košile s černým, nažehleným sakem.