Slunovrat

Prolog

Tiše seděl na pláži a sledoval, jak se v dáli bije voda o skaliny. Přemýšlel a vzpomínal, co se zvrtlo. Pomalu si uvědomoval, že už nic nebude jako dříve. Tichý hlas, co ukrýval v sobě, mu říkal, někdy až křičel jeho provinění.
Do ruky popadl flašku s neznámým alkoholem, vstal a hodil ji do moře. Byl tak mimo sám sebe, že sám nechápal, co se vlastně stalo. Nechápal nic, až na jeden fakt. Ten fakt mu přinášel pocit beznaděje a bezesných nocí. Měl chuť vše zabalit. To on mohl za to, že jeho nejbližší osoba tu již nebyla.
„Nikol!" Vykřikl její jméno s nadějí, že ještě uslyší její hlas. Že to, co se stalo, byl jen příšerný sen. „No tak, Nikol!" Slzy mu stékaly po tvářích, tvořily až jemně slané potůčky a jeho ruce plné špíny a písku se třásly.
Rozhlížel se kolem sebe. Viděl jen písečnou pláž, na kterou chodíval, když byl ještě šťastný. Jeho vzpomínky mu před očima probíhaly, jako filmové na pásce. Vzlykal.
Poté se rozhodl. Už tu nemá co dělat. Nic ho nečekalo. Promrhal své štěstí, kterého si nevážil. Když si sečetl vše, co ho trápilo, rozběhl se do moře.