Zlo z jiného vesmíru - EW (OCs) Fanfikce

1.

Stef:

Je půl osmé ráno a já stále nevylezla z postele. Přímé ranní slunce mi svítí přímo do obličeje a jakoby říká "Stef... Je ráno! Takže hejbni zadkem a začni něco dělat! " Jenže vážení je víkend... Kdo by si o víkendu nepřispal? Přesně tak. Můj veselý, praštěný a hloupý soused Viktor. Jestli mi dokáže po ránu, ale ne jenom po ránu něco zkazit náladu, je to právě on.

Sedla jsem si na kraj postele a jak jsem očekávala, Viktor už byl vzhůru. Poletoval z jeho pokoje dolů a zase nahoru... Kde bere po ránu tolik energie sakra?

Postavila jsem se a opatrně prošla kolem poházených cdček s hrami, papíry, rozházeneho lega, které tady je alespoň od vánoc. Prostě ranní rozcvička jako vyšitá. Nějakým způsobem jsem se dostala až ke dveřím, takže jsem byla skoro plně připravena do nového dne. Chyběla jen poslední věc, která nesmí nikdy chybět. A to je ranní šálek kafete. Bez kafe, bych nepřežila ani jeden den! Kdo říká, že nejdůležitější je "kvalitní a vyvážená " snídaně, ten se příšerně plete. Kafe. Kafe je odpověď.

Došla jsem do kuchyně a vytáhla z lednice již přichystané kafe. Ledové kafe, také kafe. Obzvlášť pokud to je Fábio. Někdo říká, že Fabio je pouze krabička kafete s obličejem, ale není! Je to mnohem víc než pouhá věc. Je to Fábio! Fabio mi tolikrát zachránil život. Nemáš kafe? Vytáhneš z batohu Fábia a jsi v cajku.

Sedla jsem si na gauč a zapla si televizi. Natahovala jsem se pro konzoli pod stolem když se ozvala rána jak z děla. Lekla jsem se, bouchla se hlavou o stůl a vylila na sebe to kafe... V této situaci se nedalo říct nic jiného než zařvat : Viktore!? Já tě sakra nenávidím!

Po tom co jsem hodila pyžamo polité od kafete do koše s prádlem, jsem si na sebe vzala jako obvykle modrou klokanku a bílé kalhoty. Dopila jsem poslední kapku kafete a šla vyhodit krabičku. Ubohý Fábio... Musí se dívat jak vyhazuju jeho druh. Stejně je mu to ale jedno.

Snažila jsem se jakkoliv narvat do koše tu krabičku, ale koš jako by se bránil. V tom případě zbyla jedna věc. A to vzít pytel z koše a jít ho vyhodit ven do popelnice. Vyrvala jsem z koše plnej pytel odpadků, zahodila do něj tu krabičku od kafete a šla ji odnést ven.

Jen co jsem se vyhrabala ze dveří, ozářilo mě ranní slunce a pohled do ulice, která ještě neožila.

Viktor:

"Do prčic! " řekl jsem si pro sebe, když se na mě z kredence vyklopily všechny hrnce. Osobně si myslím že to byla taková rána, že to musela slyšet i moje roztomilá sousedka. Taky že ano. Její křik a nadávky se ještě dlouho rozléhaly ulicí.

Ale zpět k plánu, něco tu strašně smrdí... A tentokrát to nejsem já. Já totiž nesmrdím! To říká jen Stef, ale všichni víme kdo má pravdu, že? Kde jsem to byl? Jasně... Smrdí tady něco! A to něco vychází přímo z koše...

Nahlédnul jsem do koše a uviděl... řekl bych zbytek obědu z minulého týdne. Takové plácání jídlem. Viktore že se nestydíš! O co že to byli ty úžasný ovocný knedlíky s karamelem. Bohužel... Tohle už se jíst nedá a přetrpět ten smrad taky ne.

Zavázal jsem pytel s tím čímsi a šel to odnést ven do popelnice, protože tohle tady skladovat už nebudu. A to by jste neřekli, koho tam venku potkám. Na ulici ani jedno auto, ale u jedoho baráčku vedle mě už vstala osoba a šla taky vyhodit odpadky.

"Co že tak brzo sousedko? Někdo si přivstal? " padla docela normální otázka z mé strany na Stef.

"Co že se můj soused nějak moc zajímá?" odsekla mi a měla se na odchodu. Stoupnul jsem si k plotu, opřel se o laťky a sledoval ji. Tohle ji totiž nesmírně vytáčí, takže je zajištěna zábava na... Dejme tomu další půl hodiny.

"Tentokrát ti na to neskočím, Viktore. " řekla směrem zády ke mě.

"Opravdu ne? Vsadil bych se o to že jsi na to právě zase skočila. "

"Fajn... Jelikož mě tohle nebaví a mám lepší věci na práci než bavit se s tebou tak - "

"Lepší věci na práci? Jaké například? " skočil jsem jí do řeči a docela ji zaskočil.
"Třeba žít normální a klidnej život. Ale to ty nikdy nepoznáš. "

"Proč si myslíš? "

"Protože jsi naivní malej plž. "

"Nevím kdo je tady malej..."

"Nezačínej zase s mojí výškou! Není to vtipný! Taky ti můžu říct že jak si vysokej, tak máš dlouhý vedení! "

"Cože? "

"Však to říkám... Vedení až na Mars. Nepřehřívá se ti procesor? "

"Lidi nemají procesor, Stef. "

"A ty nemáš mozek na to aby jsi pochopil metaforu... "

Zatímco jsme se hádali, nebo jak by někdo řekl vyměňovali názory, všimli jsme si rychle projíždějícího auta, což v tuhle ranní dobu není úplně obvyklé. Většinou tu nikdo nejezdí i normálně a hlavně ne takhle rychle.

Ale nezáleží tolik tak na tom autě jako spíš na tom, že z toho auta něco vypadlo. Podívali jsme se se Stef na sebe a přesně jsme věděli, že nás napadlo to samé - sebrat ten záhadný předmět co vypadl z toho záhadně rychle jedoucího auta. Jistě že mě to napadlo jako prvního, takže jsem se rozběhnul na silnici pro tu krabičku, či co to bylo. Sebral jsem to a s vítězným pocitem chtěl odejít domů. V tom se ale přiřítila ta modrá skvrna a snažila se mi to za jakoukoli cenu sebrat.

"Co děláš! Je to moje! "

"Není! Viděla jsem to první! "

"To není pravda! Nech mi to! Bylo to na mý straně! Takže to je moje! "

"Silnice nikomu nepatří ty kartáči! "

"Jak si mě to řekla? "

"Neslyšíš? To proto že jsi kartáč! "

Váleli jsme se na silnici a přetahovali se o tu krabičku která vypadala jako ovladač. Stef mi ho vší silou rvala z ruky, kopala, řvala a nadávala ale já jsem se nedal. Schodil jsem ji ze sebe a rozběhl se domů. Vystartovala po mě a ovladač mě vypadl na zem. Natáhla se po něm ale předtím než se ho stačila zmocnit jsem ho vší silou popadl, možná i něco zmáčknul a ozářila nás silná bílá záře. Zavřel jsem oči, protože to světlo se nedalo vydržet.

Po chvíli jsem pootevřel oči a viděl jsem to samé co předtím. Ležel jsem na zemi, rozcapenej před mým domem a vedle mě se zvedala Stef a s naštvaným výrazem odcházela. Zvedl jsem se taky, oprášil a odešel zpět k sobě domů.