Dracula

Kapitola VII.

V pochodni jednu chvíli zaprskalo. Oheň malým kruhem osvětloval jen mříže, kousek cely a poslední tři schody vzdálené asi dva kroky od jejího vězení. Dívka netušila, jestli se o pochodeň někdo stará, ale pokaždé, když procitla, oheň zlověstně plápolal. Nikdy nevyhasl. Schody se stáčely doleva, kam směřují, to dívka netušila.

Náhle nad schody vrzla klika, dveře se se skřípotem otevřely a ztěžka se zabouchly. Dívka se pokusila zdvihnout hlavu, ale neměla dostatek sil. Jen poslouchala. Chvíli bylo ticho. Jako kdyby se všechno chtělo zase utišit, vrátit se do normálu, uklidnit dívku, načež by se ozval zlomyslný zvuk, který by ji naplnil děsem.

Žádný zvuk ale nemohl být horší, než tiché kroky scházející dolů k cele. Jen díky tomu, že dívku obklopovalo hrobové ticho, měla šanci příchozího zaslechnout. Pohyboval se takřka neslyšně, jako duch. Pomalu, schod za schodem, scházel dolů. Mučivě pomalu. Jako by slyšela šelmu tiše se plížící za svou kořistí.

Dívka, ležíc na břiše, jen lehce pohnula hlavou, aby viděla na poslední schod. Naslouchala přibližujícím se krokům, až se pojednou příchozí dostal na světlo. Nebohá oběť schoulená ve tmě maličké cely sledovala svého věznitele. Byl bosky, ale nezdálo se, že by mu ledový dotek kamene vadil. Její trýznitel přistoupil blíže, opět mučivě pomalu. Dívka pohledem stoupala k jeho tváři. Černé kalhoty vypadaly jako ty od obleku. Kolikrát se vydala s bratrem do obchodu, aby mu nějaké takové pořídila. Nikdy mu dlouho nevydržely. Spěšně zahnala bolestivé myšlenky na bratra. Byla přesvědčená, že jej už nikdy neuvidí. Znovu se zaměřila na svého věznitele. Bílá košile, do půl hrudi rozepnutá, letmo odhalovala vypracované tělo. Dívka zvedla oči ještě výš a pohledem se setkala s tím, kdo ji tak děsil.

Gabriel přistoupil co nejblíže k mřížím. Stará cela, která přežila věky podobně jako on, se ještě skládala z plochých kovových tyčí, mezi nimiž by drobná dívka snadno prostrčila obě ruce. Průzory mu poskytovaly ničím nerušený pohled do cely. Beze slova, bez výrazu ve tváři, si prohlížel ležící dívku.

Ten pohled měl rád. Rád sledoval, jak z jeho oběti vyprchává poslední doušek života. Buď zemře, až ukojí svou žízeň, nebo ji nechá znovu povstat, připojí se k němu a bok po boku budou kráčet dál věčností.

Ztrhaná dívka neměla ani ponětí o tom, co se s ní děje. S jejím tělem, s její duší. Netušila, že se má stát nevěstou. Nevěstou démona, nevěstou věčnosti.

Špinavé, potrhané triko na ní jen viselo, děravé kalhoty ji dostatečně nechránily před chladem kamenů. I tak se ve svém zbědovaném stavu rozhodla postavit Gabrielovi čelem. Ztěžka se vydrápala na všechny čtyři, nespouštěla jej z očí.

On jí pohled oplácel. Zálibně pozoroval, jak se dívka plazí po čtyřech až k mřížím. Natočil hlavu, jako by obdivoval nějaké veledílo. Také byl na to své právem hrdý. Čekal, co se s dívkou stane, zda to dokáže nebo se vzdá. Sledoval její lopocení.

Dívka se rukama chytila drsných mříží, na kterých ulpěla a zaschla špína dávných časů. Zůstala klečet na kolenou a divoce oddechovala. Každý pohyb ji stál příliš mnoho sil. Ani nepočítala s tím, že by ještě nějakou sílu měla, přesto se prala dál. Zapřela se nohou o zem a těžce šplhala po mřížích, přitahujíc se rukama. Klopýtla a snažila se najít rovnováhu. Jako zázrakem nakonec stanula tváří v tvář Gabrielovi, který stále mlčky čekal na konec vystoupení.

Očima bloudil po jejím těle. Prudce se zvedající hrudník, rozšiřující se nosní dírky, to všechno byly známky života, které tak miloval. Rád se díval, jak jeho oběť zhluboka nasává vzduch do plic. Stačilo mu jediné semknutí toho zuboženého těla v náruči, aby z něj všechen vzduch zase vymáčkl. Slyšel divoce bušící srdce. Slastný zvuk v něm probouzel touhu po krvi.