Spolubydlící

Část 50

Ráno mě probudil telefonát od Jira. „Halo?" řekl jsem rozespale a snažil se nevzbudit Keijiho, který vedle mě spal. „Vzbudil jsem tě?" „Ano," zasmál jsem se a pomalu vstával z postele, „ ale nevadí. Stejně by mi za chvíli zazvonil budík." „Dobře... A jak se máš?" Konečně jsem se vymanil z postele a po špičkách došel do kuchyně. „Dobře a ty? Jak to vlastně teď máš? Studuješ jinde?" „Jo, teď dojíždím na jinou školu, je to tu moc fajn. Mám tu už nějaký přátele a podobně, víš co. Vlastně jsem i na tom samém oboru jako jsem byl, jen je tahle škola trochu dražší." „Jo? Tak to je super," měl jsem za něj radost. „Ale...," odmlčel se. „Ale co?" „Chybíš mi," odpověděl. „Však ty mě taky," zasmál jsem se, „ Někdy přijeď." „Jo, někdy to snad vyjde. ...A chtěl jsem se tě zeptat, co Keiji?" „Jo... Ten je v pořádku."

„Takže... s ním nemáš žádné problémy?" „Ne, ne, to nemám." Moc dobře jsem věděl, že naráží na fakt, že je upír. „Tak to je vážně super," zasmál se. „Chceš mi ještě něco?" „Em... Asi ne. Já jen, víš, jak jsem ti tam to říkal..." Úplně jsem z hlavy tuhle vzpomínku vypustil. „Jo...," odpověděl jsem s nejistotou z toho, co bude nadcházet. „Přemýšlel jsi o tom? Co si o tom myslíš?" „Nic proti gayům nemám..." „Takže jaká je tvoje odpověď?" „Promiň, ale neopětuji tvoje pocity." „Jasný... Jo. Jo, já to chápu." „Jsi v pohodě?" „Jo, jen to bolí... trošičku." „Jiro nebreč, nechtěl jsem ti nějak ublížit." „Ne, ne, ne, to je v pohodě. Jen se s tím budu muset nějak vyrovnat, tak... tak promiň." „Jiro," řekl jsem nejvlídněji, jak to jen šlo, „ moc rád tě zase někdy uvidím." „Díky," zasmál se, ale pořád ještě brečel. Mlčel jsem a čekal, až se uklidní.

...

„Jo, už jsem v pohodě. Můžeš to položit." „Vážně?" „Jo, tak už to polož," zasmál se, i když jeho smích byl zakončený povzdechem. „Kdyby něco, tak mi zavolej, ok?" „Samozřejmě. Měj se hezky." „Ty taky," položil jsem hovor a s hlasitým povzdechem odložil mobil na linku. „Kdo to byl?" ozvalo se za mnou a okolo mého pasu byly obmotány dvě paže. Nadskočil jsem. „Keiji, to mi nedělej. Víš, jak jsem se lekl?" „Promiň..." „Volal Jiro. Chtěl jen pokecat," otočil jsem se, abych k němu byl čelem. Měl vlasy celé rozcuchané. V tenhle moment mi došel jeden malý detail, no... nebyl zrovna malý. Moje chování... Opravdu jsem před chvílí odmítnul Jira a nechávám se tu objímat rozespalým Keijim? Nad tímhle musím co nejdřív zapřemýšlet. „Jak ses vyspal?" „Dobře," zamumlal. „Už bychom se měli chystat, nebo dojdeme pozdě na přednášku." „Ne," zamručel a chytil mě za zápěstí. Přitiskl se mi na rty a dlouze mě políbil, usmál se, když se odtáhnul. „Dobře, už se můžeme jít chystat," pustil moje zápěstí a odkráčel vesele pryč z kuchyně. Ve spojitosti s mým divným chováním, Keijiho výrok vzbuzoval otázky. Taky jsem se začal chystat, ale v hlavě mi přitom lítaly hory myšlenek. Nakonec jsem se jednoduše smířil s faktem, že se mi líbí, když je Keiji se mnou a když se mě dotýká. Neberu se jako gaye, to ne. Přece jenom, jsem pořád na holky. Zaráz jsme oba vyšli z pokoje, ani jsem si neuvědomil, že mě přešla bolest zadku.

...

Přišli jsme naštěstí včas. Mikina díkybohu skryla veškeré obvazy, takže jsem se vyhnul hloupím otázkám. Odněkud zepředu na mě zamávala Anna, k ní se později přidalo ještě pár jejich dalších kamarádek a přednáška začala.

Omlouvám se, byla jsem teď tři dny úplně pryč a bez wifi a čtvrtý den (dnes) jsem onemocněla. Z posledních sil jsem napsala kapitolu, jestli tam jsou nějaké chyby, hlouposti, nebo to jen prostě není jako obvykle, tak se omlouvám. Může za to horečka. Jestli mi bude zítra lépe, zkusím něco napsat, abych vynahradila ty čtyři dny, ale nic neslibuji.