Část 20

4.4K 305 14
                                    


Jiro se o mě staral, což bylo milé, ale spíš bych ocenil, kdyby někam odešel. Neměl jsem tak silnou kocovinu, abych se o sebe nedokázal postarat a chtěl jsem ještě mluvit s Keijim. „Jiro, nechceš je jít projít? Pobíháš tu okolo mě, určitě by sis chtěl odpočinout na čerstvém vzduchu." „Ne, nevadí mi to," jeho obličej vypadal šťastný, očividně ho bavilo se o mě starat, ale mně jeho odpověď radost neudělala. „Dobře, já teď půjdu na chvíli pryč. Klidně se jdi projít, je to zdravé," poslední větu jsem přihodil jen proto, aby to neznělo, že se od něj chci dostat dál. „Ne, nikam nejdeš! Už jsi dvakrát dostal nakládačku," rozkázal mi. „Dvakrát? Jenom jednou... To poprvé bylo...," zarazil jsem se. „Bylo co?" „To tě nemusí zajímat. A navíc, nedostal jsem nakládačku, ale jen ztratil vědomí, jinak bych se ubránil." „Posloucháš se vůbec? Jen jsi ztratil vědomí... A co když ho zase ztratíš zase, ale třeba na silnici a někdo tě přejede! Byl jsi vůbec u toho doktora?!" „Jo," odpověděl jsem. „Asi ti zapomněl předepsat něco na hlavu, musel ses zbláznit. Předepsal ti vůbec něco?"

Jiro se začal s Hikaru hádat, ale bylo to oprávněné. Ten blbec chtěl někam jít. Má kocovinu, modřiny úplně všude kde to jde a k tomu ho určitě ještě bolí prdel, protože jsme to dělali. Nevkládal jsem se do toho, aspoň zatím.

„Proč se pořád ptáte na toho doktora, je mi fajn." Dobře, měl jsem pocit, že když budu ještě chvíli křičet, tak sebou zase někde švihnu, ale rozhodně vím, že jsem v pořádku. „Jdu," oznámil jsem, vzal jsem si kabelu, hodil do ní pár věcí a šel do chodby. „Hikaru..., má pravdu, neměl bys nikam chodit," vložil se do toho i Keiji. Nedbal jsem na jeho slova a začal si obouvat boty. „Aspoň řekni, kam jdeš." „Do posilovny," zvedl jsem tašku a hodil si jí přes rameno. Už jsem dlouho necvičil.

„Hikaru, ty ses zbláznil, že jo? Moc dobře si pamatuju, jak jsi byl včera po tom... Jak jsi byl včera stahaný," opravil jsem se. „Hikaru, neměl by ses namáhat." Jiro se ho snažil přemluvit a vypadalo to, že změnil názor. Jeho oči těkaly po místnosti a zastavily se na nás. Usmál se, byl jsem přesvědčen o úspěchu. Jeho úsměv byl tak... nevím jaký, ale mě i Jira jeho nádherný úsměv zhypnotizoval, takže jsme oba nic nedělali, když řekl: „Ne, jsem v pořádku," zmizel ve dveřích. „Hikaru," vykřikl jsem, když jsem se probudil z hypnózy, krásné iluze, kde je všechno v pořádku. Jiro se taky vzpamatoval a běžel ke dveřím, ale ty byly zamknuté, kdy to stihl? Všichni máme klíč, takže se odsud dostaneme, ale přinejmenším nás to zdrží. Jiro nahmatal klíč v kapse, ale když se snažil otevřít, vypadl mu z ruky. Sebral klíč ze země a odemkl, jenže Hikaru už byl dávno pryč. „Jiro, Hikaru už je pryč... Nechoď za ním. Říká, že je v pořádku, tak mu věř. Když se opil, tak se taky zvládl vrátit." „Ale v jakém stavu?" „Bude v pořádku," sám jsem tomu moc nevěřil.

Oba byli jednoznačně proti, abych šel cvičit, ale chci být sám a navíc už jsem vyšel z kondice. Usmál jsem se na ně, abych jim dal kouzlo iluze, že je všechno v pořádku, a že nikam nejdu, ale jakmile jsem si byl jistý, že to zafungovalo, zabouchl jsem za sebou dveře a zamkl. To je na chvíli zdrží, nechci, aby mě ještě zastihli a dál přemlouvali. Běžel jsem pryč z budovy internátu do posilovny.

Přiběhl jsem tam, převlékl se, protáhl jsem se a začal cvičit. Cítil jsem se dobře při velké zátěži, ale chvíli trvalo, než jsem zvládl to co vždy. Měl jsem málo krve, takže jsem byl zesláblý, vadilo mi to, takže jsem hodlal překonat to, co zvládám normálně. Obrovská modřina rozléhající se po půlce mého obličeje mi teď byla výhodou, lidi se v mé přítomnosti necítili dobře, takže když jsem si chtěl počkat třeba na hrazdu, nemusel jsem čekat dlouho, odházeli do pár sekund. Takhle mi to vyhovovalo. Činky, boxovací pytle a další věci... jako by mi to tu patřilo. Takhle dobře jsem si dlouho nezacvičil, přeplněné posilovny jsou na nic, ale teď bylo jedno, jestli je nebo není plná. Lidi se mě báli a postupně odcházeli, takže i přeplněnost byla brzo vyřešena.

Přesto tu byl jeden típek, co se mýho xichutu nezalekl. Byla s ním sranda, dali jsme si přestávku, kde mě začal vychvalovat před nějakými slečnami. Prý, že nějaká parta napadla nějakou ženu a já jí údajně hrdě přišel na pomoc, i když jsem ji neznal a všechny porazil a ta modřina na obličeji je toho důkazem. Byla to blbost, ale žraly mu každé slovo. Nebránil jsem se tomu, ale ani ho v tom nepodporoval, jen jsem se uchechtával.

Užil jsem si svých pět minut slávy a šli jsme oba zase cvičit. Byl to ten typ, co jí steroidy, ale prý, že to s tím nijak nepřehání. Byl opravdu hodně vysoký, takže k němu to množství svalů co měl i tak nějak patřilo. Jmenuje se Mark.

SpolubydlícíKde žijí příběhy. Začni objevovat