Spolubydlící

Část 10

Začal jsem rozvazovat obvaz, po sejmutí pár vrstev se na obvazu objevila krev. Některé části na sobě měli ještě krásně červenou krev a některé už jen zaschlou nahnědlou. To bude zajímavé, zasmál jsem se. Obvaz a něco podobného vatě, bylo nacucané krví. Sejmul jsem obvaz a tu zvláštní vatu. Na žílách jsem měl šest stehů po šití. Odvedl mě snad Jiro k doktorce, aby mi to zašila? A kde jsem přišel k takovému řezu na žilách? Jistě v tom parku..., ale i tak... to prostě nechápu. Usoudil jsem, že bych si měl ruku opět obvázat. Otevřel jsem skříňku nad umyvadlem a jak jsem očekával, byla tam lékárnička. Vzal jsem z ní obvaz a tři gázy, kdyby mi znovu tekla z ruky krev... Dal je na místo zranění a obvázal si ruku. Pro jistotu to pojistil ještě druhým obvazem. Přece jenom, taky jsem to předtím měl obvázané dvěma. Je to docela dost stehů... Možná se mi motá hlava, protože jsem ztratil krev, bylo to přesně na žílách... Musel jsem ztratit dost krve.

Vyšel jsem s ručníkem omotaným okolo mojí dolní část, už jsem trochu oschnul a měl v plánu si jít pro oblečení. Nechtěl jsem být v tom ze včera. Smrdělo novotou a bylo špinavé od země, na které leželo. „Hikaru!" rozkřikl se Jiro. „Ahoj," pozdravil jsem ho a sedl si vedle něj na gauč.

Hikaru po nějaké chvíli vylezl z koupelny, byl do půl těla nahý, obalený jen ručníkem. Musím uznat, že si Jiro vybral dobře, tělo měl samý sval. Jiro na něj zíral, jako dítě na plný pytel sladkostí. Po těle mu ztékaly kapky vody a mokré vlasy mu trčely do stran, povšiml jsem si snad jen jedné jediné vady a to na jeho obličeji, roztahovala se tam modřina. „Co to máš s obličejem?" zeptal se ho. „ Jen škubnutí," odpověděl a usmál se. „Bolí to?" Ptal se ho, přičemž doslova zíral na jeho tělo a červenal se.

Jeho tváře nebyly ještě sytější odstín červené, když se posadil vedle něj. „Ne," řekl. Jiro se od něj otočil hlavou a na moment se na mě podíval, pravděpodobně nevěděl, co v tuhle chvíli má dělat. Jeho oči zase sklouzly a jeho hruď. „Co máš s rukou?" zeptal se ho, cukl sebou.

„Co máš s rukou?"zeptal se mě Jiro. Dost mě to zarazilo a přejel mi mráz po zádech, takže se mnou u doktorky nebyl, ani Keiji nic neříkal, takže ani on. Neříkejte mi, že mi to zašil v tom parku ten, co mi to udělal, to je přece absurdní, ale kdo jiný. Pravda, cosi tísnícího na ruce jsem cítil už v momentě, co jsem se probudil... „Jen škrábnutí," odpověděl jsem chviličku po tom a usmál se. I když bych se vlastně nedivil, celé to bylo divné, tak proč by to nemohlo být ještě divnější. Měl by na to dost času a prostoru, sice nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale půl hodiny měl určitě... Jiro by mě dřív nesháněl a nemyslím si, že by někdo chodil neosvícenou částí parku. Leda feťáci, ale ti se zajímají jen o svoje drogy... Co se děje okolo nich, je nezajímá, nebo si myslí, že je to jeden z přeludů, když jsou pod vlivem. Sám jsem kdysi býval taky takový... „Škrábnutí?" tázal se. „Ano," rozcuchal jsem mu druhou rukou vlasy a zase se usmál. Všiml jsem si jeho obličeje. „Máš červený obličej, nemáš horečku," sáhl jsem mu na čelo, bylo teplé, ale ne tolik, aby to byla horečka. „Možná jen zvýšenou teplotu... Keiji mi říkal, že jsi o mě měl strach, možná to je kvůli starostem, omlouvám se, nebo jsi někde nachladl... Uvařím ti čaj, jdi si lehnout." „Ne, nejsem nemocný! To ty bys měl ležet," okřikl mě. „Jsem v pořádku," zasmál jsem se pobaveně, abych tomu dodal na důvěryhodnosti.Zvedl jsem se, bolestí jsem hekl. Dobře, možná, že jsem v pořádku tak úplně nebyl, ale nebylo to nic vážného. „Hikaru, jsi v pořádku?" zeptal se Jiro. „Ano, už jsem to přece jednou říkal,"přemístil jsem se ke své tašce, ještě jsem si nevybalil, a vytáhl z ní nějaké oblečení. Pod ručníkem jsem se oblékl, trochu si pak osušil tělo a další nějaký vršek. Ručníkem jsem si osušil trochu vlasy. „Co se v tom parku stalo?"zeptal se mě Jiro. „Co by se tam mělo dít," odpověděl jsem nezaujatě. „Porval ses?" řekl. „Co vím tak ne." „Tak co se stalo?" ptal se. Keiji mě pozoroval,taky to chtěl vědět. Musel jsem jim dát nějakou odpověď: „Zamotala se mi hlava a ztratil jsem vědomí..." „A co máma?" Kurník to my nedošlo..., měl jsem říct něco jiného. „Jo, v pohodě. Jaký máš rád čaj," opět jsem vstal s bolestným heknutím. „Hikaru? Proč mi nechceš nic říct." „Takže ovocný," ignoroval jsem ho a šel do kuchyně udělat čaj.