Těžko říct

Plačící zahrada

 Neustále plakal. I toho dne, kdy jsem ho uviděl poprvé. Seděl na svém vozíku uprostřed rozlehlé zahrady. Vítr mu cuchal vlasy. Roznášel jeho slzy po zahradě a zaléval s nimi růžové keře. Něco postrádal. Bylo mu to vidět na očích. Chtěl jsem k němu přistoupit blíž, promluvit na něho, zlehka se ho dotknout špičkami prstů. Příliš jsem se bál. Děsila mě představa, že jakmile přistoupím k němu, rozpadne se na tisíce proužků krepového papíru o velikosti okvětních plátků růže a vítr tyto papírové útržky odnese někam daleko. Pryč ode mě.

Každá vzpomínka na něho uvnitř mé hlavy vypadá jako výstřižek z tragického článku v novinách. Nikdy jsem ho neviděl usmívat se. Pokaždé, když jsem ho zahlédl, tvářil se nanejvýš zoufale a obvykle také plakal.

Toužil jsem zaplnit onu prázdnotu v jeho mladičkém srdci, avšak jemu již nebylo pomoci. Neustále čekal. Čekal na někoho, jehož podobu si nepamatoval. Bez něho si připadal prázdný, osamělý, ale i kdyby ho přece jen jednoho krásného dne zahlédl, nepoznal by ho.

Takové bylo jeho prokletí. S nešťastným výrazem ve tváři každý den, každou hodinu, každou sekundu svého nenaplněného života pouze čekal. Hledal někoho, koho nemohl najít, i kdyby stál přímo vedle něho.

Těžce jsem se smiřoval s hořkou skutečností, že nic na celičkém světě mu nedokáže pomoci. Zachránit ho od jeho slz. Dlouhé noci jsem probděl ve snaze najít způsob, jak ho osvobodit.

Jeho život postrádal veškerý smysl. Pil, spal a jedl pouze v nejmenší míře, do školy nechodil, soukromí učitelé nad ním již zlomili hůl, nebavil se, nehrál hry, nemluvil s ostatními, dokonce ani nečetl knihy. Celou dobu jen hleděl před sebe kamsi do dálky a plakal.

Většinu času trávil v oné zahradě, kde jsem ho zahlédl poprvé. Vždy jsem jej zpovzdálí pozoroval, když jsem opečovával růžové keře. Čím déle jsem na něho zíral, tím více jsem prahl po jeho úsměvu. Připadal jsem si jako šílenec. Toužil jsem vrhnout se mu kolem krku a sevřít jej v pevném objetí. Jenomže já byl lovec a on byl nevinný plachý koloušek. Kdybych po něm vyjel, mohlo to skončit jedině dvěma způsoby, vyplašil by se a utekl nebo bych mu nepředstavitelně ublížil.

Nikdo v celém domě netušil, jak dobře mladého pána znám. A co jsem nevěděl, vyprávěl mi po večerech starý komorník, jenž sloužil mladému pánovi po celičký jeho život.

Jako dítě se údajně smál. I přes svá omezení dokázal vidět ve světě krásu, kterou zdraví lidé jen stěží zahlédli. Smál se a užíval si vůni ranního vánku, zpěv ptáků ve větvích, zvony lidských hlasů, impuls živoucí energie všude kolem sebe.

Dokonce měl i kamaráda. Ten hoch byl jediný, který ho neodsoudil, nedíval se na něho z patra, považoval ho za rovnocennou bytost. Jejich přátelství dalece předčilo veškeré krásy světa.

Jenomže závist neuznávala jejich spříznění. Nevěřila, že hrdinové se mohou přátelit s takovými, jako byl on. Rozhodla se ukázat mu rozdíl mezi silnými a slabými. Dokázat mu, jak zranitelný ve skutečnosti je.

Vůně asfaltu, protáčející se kola, kvílení brzd, ohlušující výkřik a tma. Tyto aspekty navždy uvrhly pánovy vzpomínky do věčné nicoty.

Jeho úsměv se vypařil navždy nahrazen nekončícím proudem slané vody kapajícím mu po tvářích. To, co hledal, nemohl najít mezi trny něžných růžových květů, ani když zálivkou jim byly jeho vlastní slzy a zahradníkem zapomenutý klíč k jeho úsměvu.

Neustále plakal. I toho dne, kdy jsem ho uviděl poprvé, znovu. Seděl na svém vozíku uprostřed rozlehlé zahrady. Vítr mu cuchal vlasy. Roznášel jeho slzy po zahradě a zaléval s nimi růžové keře. Něco postrádal. Bylo mu to vidět na očích. Chtěl jsem k němu přistoupit blíž, promluvit na něho, zlehka se ho dotknout špičkami prstů. Nešlo to. A tak jsem až do posledního výdechu jeho sladkých nepolíbených úst zůstal pouze jeho neviditelným zahradníkem.