Nepustím... [Pozastaveno]

&13

Přisedl si ke mně na postel a objal mě. Byl jsem v šoku. Nemohl jsem se ani pohnout.

Po chvíli jsem se ho chraplavým hlasem zeptal, kdo v tom baru byl s nimi. Na seznamu se vyskytla i Izumi. To mě zaskočilo také. Navíc, při zmínce jejího jména se Tsukki nepatrně ušklíbnul.

Nevěděl jsem, jak na to reagovat. Byl jsem tedy částečně rád, když to byl on, kdo prolomil ticho.

„Teď už na to nemysli. Jsi tady. U mě. To je hlavní." Zněl nervózně, ale zároveň konejšivě. V hlavě jsem měl snad milion myšlenek najednou. Chtěl jsem v tu chvíli vypnout mozek a na nic nemyslet. Možná by sem mi to i povedlo, kdybych si neuvědomil, že se nacházím v náručí druhého aktéra tohoto dramatu. A to byl ten, který si mě koupil. Sice jsem neznal moc lidí z toho seznamu, ale furt jsem se nemohl zbavit otázky: "Co by se stalo, kdyby mě koupil někdo jiný?"

Když se mou situaci podívám i z jiného pohledu, Tsukki je docela milý. Ano, na začátku mě osahával. Vlastně ne jenom na začátku, ale ještě se nestalo, že by na mě byl zlý. Postaral se o mě, když jsem omdlel a zachránil před Kootarem.

Stále tu ale byla jedna věc. Políbil mě. Políbil mě i když jsem nechtěl. I kdybychom byli přáteli, stále by to tu bylo. Je jenom jedno východisko z této situace.

„Už mě nepolíbíš." zašeptal jsem mu do hrudníku. Chtěl jsem se od něj odsunout. Položil jsem mu ruce na hrudník, abych ho odstrčil. Zastavila mě jediná věc. Tlukot jeho srdce. Tlouklo jako splašené. Nicméně v tu chvíli nemohlo v rychlosti předběhnout moje srdce, které se šíleně roztlouklo, když jsem se mu podíval do očí. Upíral na mě potemnělý pohled. Rty lehce od sebe, jak se snažil potichu a zhluboka nadechovat.

„To ti nemohu slíbit." zašeptal nazpět. Vykulil jsem oči a už chtěl něco namítat, když se zvedl z postele a zamířil si to ke dveřím. „Pojď, trochu ti to tu ukážu, ať už se mi neztratíš."

„Jak jsi to mys-"

„Tak jdeš?"

Naštvaně jsem se na něj podíval. Nelíbilo se mi, že mě nechtěl nechat domluvit. Když viděl, že se nemám k pohybu, chtěl se otočit a zavřít dveře, jenže já ho přerušil: „Počkej!" vykřikl jsem na něj. Vstal jsem a se skloněnou hlavou jsem k němu došel. Vyšel jsem z pokoje a počkal až vyjde za mnou. Stál jsem k němu zády, přes to mi neunikl jeho tichý smích. Hodlal jsem hrát naštvaného.

On si z toho ale nic nedělal a bez jakýchkoliv dalších řečí se vydal napříč chodbou. Rychle jsem ho dohnal. Šel jsem od něj asi v metrové vzdálenosti a mezitím se aspoň snažil počítat dveře, které mě dělily od pokoje. Bylo jich pět, než jsme došli k nějakým schodům, o jejichž existenci, jsem neměl ani potuchy. Projela mnou i vlna strachu z toho, že mě zase vede do toho sklepa. Nicméně, jakmile jsem uviděl, že vstupujeme do prostorné místnosti, která díky bohu už nebyla vymalována tou příšernou žlutou, ze mě ten pocit strachu rychle opadl. Docela mě zarazil interiér. Opravdu se nacházím v jedné a té samé budově?!

Stál jsem v luxusně vybaveném obývacím pokoji, jehož jednu stěnu dokonce tvořilo obrovské akvárium. Místnost byla tlumeně osvětlená mírně namodralým světlem a vzduchem se linula vůně dřeva. Nejspíš pro to, že zde byly tmavé dřevěné parkety. Samozřejmě zde nechyběla velká kožená pohovka s křesly stejné soupravy a obrovská plazmová televize přidělaná ke zdi.

„Todle je obývák" pronesl Tsukki jakoby nic. Dělá si ze mě srandu? Já bydlet v něčem takovém, tak se odsud ani nehnu a jsem tu pečený, vařený. Očividně mu jeho ego nedovolí ocenit luxus..

Následoval jsem ho touto místností, než jsme došli do další, jež byla s ní spojená. Byla to kuchyň.

!Upozornění!
Vzhledem k technickým potížím, co se mého počítače týče (kde mám uložené další kapitoly Nepustím), bych chtěla oznámit na dobu neurčitou pozastavení příběhu.
Problémy brejlounů budou vycházet normálně.
Taky bych chtěla zmínit, že budu připravovat nějaké oneshoty, takže se yaoistky/sti máte na co těšit.

Pota_Pato