Dracula

Prolog

-Karpaty, podzim 1913-

Nevlídné počasí sužovalo odlehlé vrcholy Karpat od počátku podzimu pravidelně každý rok. Nebe zahalil příkrov temných mračen, který nepropouštěl byť jen jediný sluneční paprsek. V nejzazších koutech hor se nikdo něžného pohlazení slunce nedočkal. Krajina potemněla. Poutník neznalý zdejšího počasí se cítil jako nezvaný host v cizím světě. Odevšad na něj útočily prazvláštní, děsivé skřeky, prudký liják jej bičoval do tváří a smáčel každý kousek oděvu, každá cesta pro něj vypadala naprosto stejně a mnohokrát takový poutník zabloudil. Připadal si jako uvězněný v tmavé noci. Až taková temnota se kolem po celé týdny rozprostírala.

To odpoledne husté provazce deště smáčely skály okolních hor, stékaly v potůčcích mezi kameny a vsakovaly se do pomalu uvadající trávy. Čistá, nikým nezničená příroda se den za dnem připravovala na nadcházející zimu, kdy vrcholky hor pokryje bohatá sněhová nadílka. Na tu si ovšem příroda měla ještě nějaký ten pátek počkat.

Nedbaje varování stařešin z vesnice několik kilometrů pod úpatím skalisek, dva nadšení turisté vyrazili do hor. Větrovky a kalhoty v zářivých barvách jim měly zajistit dobrou viditelnost pro své okolí. Netušili, že v horách na žádné jiné živé duše nenarazí. Jen blázen by se v takovém nečase pouštěl mezi ostrá skaliska čnějící do výšin.

Mladíci nebyli zdejší. Neznalí terénu a proměn zdejší krajiny, brzy sešli z označené cesty. Trvalo jim drahnou chvíli, než si svůj omyl uvědomili. Leč se rozhlíželi všude kolem, přes hustý závoj padajícího deště a mléčnou mlhu, která jim olizovala kotníky jako úlisný had, daleko nedohlédli. Zůstali sami. Nikdo netušil, kam měli namířeno. Pomoci by se dočkali jen stěží.

Nebyli to však žádní nováčci, kteří by zůstali sedět na místě a vystrašeně by se klepali, dokud by se na ně štěstí neusmálo a někdo by je nenašel. Po chvíli dohadů a zvažování všech alternativ se rozhodli vystoupat o kus výš. Cestou si v těch místech všimli skalních převisů, které by jim poskytly dočasné útočiště, než se počasí trochu umoudří.

Vyšplhali tedy o kus výš. Proplétali se mezi skalisky, jejich kluzký povrch nedovolal zneužít je jako oporu. Mladíci museli vynaložit veškeré své úsilí, aby se udrželi na nohou. Bořili se do rozmočené půdy, nohy jim klouzaly v mazlavém bahně, vše doprovázeno prudkým bičováním deště. Nezdálo se, že by v dohledné době mělo přestat pršet. To ovšem neznalí turisté netušili.

V dobré víře postupovali krok za krokem stále vzhůru, až stanuli na úzké, kamenité cestičce. Na žádné mapě takovou trasu nezaznamenali. Netušili, že se až příliš odchýlili od původní stezky a jejich nerozvážnost je zavedla až to odlehlých částí hor, kam se ani divoká zvěř neodvážila. Muži si neuvědomovali, že je již neobklopují žádné zvuky života. Pouze bičování kapek o kameny se neslo vzduchem až k jejich uším.

Beze špetky strachu se vydali úzkou cestou mezi skalní stěny. Údolí rozprostírající se jim pod nohama zahalila mlha a celý výjev připomínal hluboký kotel naplněný mléčnou tekutinou. Promočení až na kost, našli si turisté příhodné místo pro přečkání toho nečasu. Skalní převis poskytoval přístřeší před dotěrnými kapkami deště. Na jeho kraji stál jako prastarý strážce vzrostlý dub, který však před několika lety blesk, jenž sjel z nebe, rozeklal ve dví. Mládenci zalezli pod převis. Konečně utekli dorážejícím dešťovým kapkám. Výhled do údolí narušovaly prameny dešťovky, která se valila po skále a přes převis spadávala přes vchod jako vodní závěs.

Muži chvíli lelkovali na místě a snažili se popadnout dech po zběsilém výstupu. Z batohů vytáhli suché mikiny, jediný kus náhradního šatstva. Znaveni úprkem před deštěm, svezli se oba podél tvrdé sklaní stěny na zem a prohledali své batohy ve snaze najít jídlo. To naštěstí jako zázrakem přežilo. Schované sendviče ustály největší nápor a zahrabané v provizorních mikinách je voda ušetřila. Šustění sáčků a pokojné mlaskání se neslo tmavým prostorem. Kdyby venku přeci jen někdo byl, prapodivné zvuky by jej jistě vyděsily.