Papillon [H.S. CZ FF]

-deset-

Paige

PŘED ROKEM

„Harry, zlato?“ už půl hodiny jsem seděla v naší ložnici na posteli a
přehrávala si, co mu vlastně řeknu. Pořádně jsem ani nevěděla, jestli
je správný čas mu tohle oznamovat, ale dřív nebo později by to stejně
nejspíš poznal.

„Jo?“ přišel do ložnice s mobilem v ruce, od kterého se ani
neobtěžoval odlepit zrak. „Potřebovala bych si s tebou promluvit.“
nervózně jsem si pohrávala s pramínkem vlasů. „Lásko, slibuju, že hned
zejtra zavolám toho instalatéra, aby tu koupelnu opravil.“ povzdychnul
si a svalil se na postel vedle mě, stále zírajíc do mobilu. „Ne, o
to-“ „To oblečení půjdeme nakoupit ve středu, jo?“ přerušil mě. „Budeš
mi zejtra držet palce, viď že?“ konečně vzhlédnul od obrazovky a upřel
na mě svoje zelené oči. „Jasně, že budu.“ přikývla jsem a usmála jsem
se i přesto, že mi do smíchu moc nebylo.

Teď se ode mě očekávalo, že budu fungovat jako morální podpora. Kluci
měli zítra důležitý rozhovor a poté je čekal přijímací pohovor s novým
managementem, což bylo pro budoucnost kapely hodně důležité. Nemohla
jsem si dovolit Harryho nijak rozrušit, bylo ode mě hloupé myslet si,
že je ten správný čas oznámit mu důležitou věc, která by ho zaručeně
rozptýlila a nedovolila by mu soustředit se na zítřek.

„Díky, zlato.“ usmál se na mě svým úsměvem, kterým mě vždycky dokázal
uklidnit. Bohužel to ale v tuhle chvíli moc nezabíralo.

„Zítra to bude vážně důležitý,“ zatvářil se trochu nervózně a znovu
začal textovat do mobilu. „Soph dělá Liamovi problémy, Brianna a Louis
taky nejsou úplně v pohodě.“ povzdychl si. „Ještě, že mám tebe.“ jeho
ruka našla tu mou a pohladila ji. Místo odpovědi jsem se jen usmála,
začínalo se mi zase dělat špatně, a tak jsem se to snažila nějak
potlačit. „Půjdu ještě něco zařídit, nejspíš mi to bude trvat trošku
déle, tak na mě nečekej, jo?“ zvedl se z postele a zamířil si to ke
dveřím. „Dobrou noc, Paige.“ usmál se mezi dveřmi a zmizel dřív, než
jsem mu stačila odpovědět.

„Dobrou…“ zašeptala jsem si spíš pro sebe a svěsila hlavu. O pár
sekund později jsem byla nucena rozběhnout se do koupelny a vyzvracet
celý obsah mého žaludku. Po několika minutách jsem se vrátila zpět do
ložnice, musela jsem vypadat opravdu příšerně. Zhasnula jsem a
položila se na postel, nechala jsem se unášet svými myšlenkami,
starostmi a výčitkami, co mi běhaly hlavou.

Nebylo to poprvé, co mi Harry takhle nevěnoval pozornost. Už nějaký
ten měsíc mě pořádně neposlouchal, ale já mu to za vinu nedávala.
Snažila jsem si namluvit, že za to můžou starosti ohledně kapely a
nikoliv to, že jsem se mu nejspíše za dva roky našeho vztahu omrzela.

Harry měl kolem sebe vždy spoustu žen. Nedivila bych se, kdyby mě
vyměnil za jinou, dokonce jsem předpokládala, že se to brzy stane.

Po tvářích mi začaly téct slzy, už jsem to v sobě nemohla dál držet.
Překulila jsem se na bok a chytila se za břicho, kde se teď právě
vyvíjela malá fazolka, která mi způsobila tolik nevolnosti. V mém
břiše rostlo něco, co nebylo chtěné, něco, o co jsem se neprosila a
chtěla jsem to po dnešku dostat ven co nejdřív.

Jak jsem si mohla myslet, že by třeba Harry byl proto, abychom si to
nechali? Jak jsem si mohla myslet, že mu to dokážu říct?

Tohle nepůjde. Musí to pryč. Co nejdřív.

SOUČASNOST

Hned po tom, co jsem za ním zavřela dveře, jsem se rozběhla nahoru do
svého pokoje. Zavřela jsem za sebou, hodila na stůl kytici pivoněk a
bezmocně se svalila do postele. Nemohla jsem ani plakat, právě teď
jsem nic necítila, požírala mě nicota.

„Paige? Haló?“ uslyšela jsem tiché zaťukání a hlas mojí mamky. Trošku
mě překvapilo, že za dveřmi stojí zrovna ona, ale rozhodla jsem se to
více nerozebírat. „Pojď dál.“ vyzvala jsem ji po několika vteřinách.

Dveře se se skřípěním otevřely a v pokoji se objevila máma se
starostlivým výrazem ve tváři.

„Přišla ses zeptat, jestli jsme se usmířili? Neusmířili, mami,“
zavrtěla jsem hlavou a stočila pohled k oknu, za kterým se právě
odehrávala sněhová vánice. „Vlastně jsem se tě přišla zeptat, jestli
si s námi všemi dáš večeři.“ máma se usmála a opřela se o futra. „Já…
já nevím, mami. Nemám hlad.“ ve skutečnosti jsem si přála, aby se mnou
probrala Harryho a všechno kolem něj.

„Paige, já vím, že to nejspíš nechceš probírat, ale proč přijel až
sem?“ popošla ke mně blíže, podívala se na stůl a mírně se usmála.
„Jsou nádherné.“ přivoněla si k pivoňkám a vrátila je zpátky na stůl,
poté se vrátila ke mně a sedla si na mojí postel. „Zlatíčko, řekneš mi
něco?“ navázala se mnou oční kontakt. „Mami," vzlykla jsem a padla jí
do náruče. Chtěla jsem jí toho tolik říct.

„No tak, neplakej.“ přivinula mě k sobě a začala mě hladit ve vlasech,
jako to dělávala, když jsem byla malá.

Kdykoliv mi bylo smutno, nebo jsem si třeba rozbila koleno při jízdě
na kole, mamka tu pro mě byla. Vždycky mě dokázala utěšit a zklidnit
tak, že jsem na rozbité koleno nebo jakýkoli splín dočista zapomněla.

Maminka pro mě byla něco jako víla – ta nejhodnější a nejkrásnější.
Vždycky jsem k ní vzhlížela, odmalička jsem chtěla být jako ona,
přinejmenším jsem se jí alespoň chtěla v něčem podobat.

Avšak moje vlastnosti se podobaly spíš těm tátovým, zdědila jsem po
něm hudební sluch, talent na hraní na různé nástroje a bohužel taky
flegmatičnost, která mi v životě moc dobrého nepřinesla.

Jediné, co jsem po mamce zdědila, byl její řetízek, který mi dala ke
čtvrtým narozeninám. Byl to ten nejkrásnější dárek, pamatuji si, jak
moc šťastná a nadšená jsem z něj byla. Nosila jsem ho s takovou pýchou
a poctou, byla jsem vážně hrdá.

„Mami, já už to dál nezvládnu.“ zavrtěla jsem hlavou a více se
schovala v její náruči. Připomínala jsem moje čtyřleté ustrašené já,
malou holčičku, která brečela, že ji ve škole šikanujou zlé holky.

„Ale zvládneš. Vždycky jsi byla bojovnice. Věřím ti, Paige. Jsi ta
nejstatečnější žena z naší rodiny.“ konejšivě mě pohladila po zádech.

„Jsi skvělá, Paige.“

//////////////////////

Dnešní(tedy správně už včerejší) den byl trochu messy, a tak se
omlouvám, že jsem nepřidala část dříve.

Anyway, chcete vědět, jak moc pitomá a nezodpovědná jsem? Jasně, že
chcete, že se ptám :D.

Tak tedy, dnes odpoledne jsem se s taťkou vydala do obchodního centra,
kam mě pozval na oběd. Objednala jsem si svoje jídlo a přisedla si ke
stolu, přičemž jsem si svůj bílý batoh s peněženkou s doklady a klíči
odložila na židli vedle mě. Oběd byl výborný, a tak jsem se po jeho
snězení bezstarostně zvedla ze židle a následovala taťku až na
parkoviště.

To, že jsem svůj batoh s doklady a vším důležitým zapomněla na židli v
obchodním centru, jsem si uvědomila až doma.

Tak jsme tedy s taťkou znova nasedli do auta a vrátili se tam.
Naštěstí byl batoh na stejném místě a moje doklady i klíče v něm byly
taky.

Ponaučení – neodkládejte si batoh na židli vedle sebe a nebuďte tak
příšerně pitomí jako já.

Tak jooo, doufám, že se vám dnešní část líbila – názor mi můžete
napsat do komentářů:).

Love, Sabine.