Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

46.

 Teresin výraz ztvrdne. Namíří na Jansona granátometem. ,,Žádná naděje na záchranu lidstva tak, jak si to vy představujete, už dávno není. Všechno, co děláte, je to, že ničíte životy těm, kteří můžou přežít. Imunní jsou ta naděje. Děti, které jsme zavírali do labyrintu, jsou ta naděje." V očích se jí zalesknou slzy. ,,Krmili jste nás žvástama a já vám věřila. Ničeho nebudu litovat víc než toho, co jsem udělala ve jménu věci, která byla vždycky odsouzená k zániku."

 Janson se pouze ušklíbne. ,,Ty víš, že to tak není, Tereso."

 Dívka bez zaváhání namíří granátometem na jeho hrudník a vystřelí.

 ,,Hezká trefa," ocení Minho a všichni sledujeme Jansonovo tělo, které sebou škube v agónii. 

 ,,Tohle ho nezabije," prohlásí Lindsay. ,,Musíme jít."

 ,,Kam?" zeptá se Thomas, kterého už dívka taky odpoutala. Uhnu jeho očím, když se na mě podívá.

 Minho se usměje a ten úsměv slibuje pěknou podívanou. ,,Zpátky do labyrintu."

 Neuvažovala jsem, kam tady na základně můžou ukrýt všechny nové subjekty, ale kdybych to dělala, to poslední místo, které by mě napadlo, by byl labyrint. Minho tvrdí, že skupiny Pravé ruky, které měly na starosti jednotlivé úkoly, už se dávno rozdělily, a že spousta našich lidí už do labyrintu, kam ZLOSIN všechny nové subjekty opravdu schoval, vyrazila. 

 Lindsay a Teresa se postaví do čela naší skupinky. Obě vědí, jak a kudy se do labyrintu dostat, a tak nás vedou bílými chodbami ZLOSINu. Procházíme kolem různých dveří a já se u jedněch zarazím a pohodím na zádech batohem, který jsem si vzala z laboratoře, kde mi ho předtím Janson sundal. Je to kancelář. 

Kancelář mé matky.

 ,,Lauro," sykne na mě Minho, když se zastavím, a já zavrtím hlavou a natáhnu ruku ke klice. ,,Co to děláš?" Přečte si nápis na dveřích a chápavě otevře pusu. ,,Hele, chápu tě, ale teď vážně není čas..."

 Sama sotva uvěřím tomu, co ze mě vypadne. ,,Běžte beze mě. Pak vás najdu." Nejsem si sice tak úplně jistá, jestli to dovedu, ale překvapivě je to Teresa, která mě zachrání.

 ,,Dobře," řekne mi. ,,Tak si ale pospěš."

 Přikývnu a Minho na mě upře naléhavý pohled. Zachytí mě za ruku. ,,A tím pospěš myslíme fakt pospěš, Lauro," naléhá. ,,Pravá ruka to tu hodlá vyhodit do vzduchu."

 Zaváhám, jelikož tahle vyhlídka mě minimálně trochu vystraší, nakonec ale přece jen vezmu za kliku kanceláře Pageiové. ,,Buďte opatrní," požádám je a vejdu dovnitř.

  Uvnitř to vypadá přesně tak, jak si pamatuju ze vzpomínky, ve které mi matka společně s Teresou oznámily, že půjdu do labyrintu. Místnost není bílá, ale poměrně barevná a vzorně uklizená. Nikdo v ní není a díky tomu se mi uleví. Vědět, že je Pageiová má matka, je jednou věcí, ale chtít se s ní osobně setkat je věc druhá. Podívám se na zem a spatřím shozený stojan na tužky. Jediná vada na kráse - donutí mě se zamyslet, jestli to neznamená, že žena místnost opustila překotně. 

 Přejdu za pracovní stůl a posadím se do židle. Pak se dotknu myši u počítače... a rozzáří se obrazovka, nijak zabezpečená. To mi jen utvrdí mou myšlenku - musela odejít ve spěchu, jinak by počítač měla zamčený. 

 Prohlédnu si plochu a pak najedu na jednotlivé složky. Jedna z nich se jmenuje ZLSN a když na ni s bušícím srdcem najedu, vyskočí mi přes celou obrazovku žádost o přístupové jméno a heslo. Zkusím jinou složku, pojmenovanou číslem, ale i tam se dočkám stejného výsledku. Postupně proklikám všechny ostatní, ale ani jedna není přístupná bez hesla. Zakleju. To se toho moc nedozvím.

 Vstanu a obrátím se ke skříni za svými zády. Otevřu několik přihrádek a kousnu se do rtu. Nemám ani tušení, co vlastně hledám. Přehrabuju se v nich, dokud nenajdu podle čísel subjektů seřazené složky. Kleknu si k nim a začnu je procházet... a nakonec se najdu.

 Kouká na mě moje vlastní fotka z doby před labyrintem. Vlasy mám dlouhé a zastrčené za ušima a na sobě mám bílý plášť. Pod mým jménem a číslem subjektu najdu osobní údaje.

 První jméno: Gwendolyn Cowellová. Věk: 17 let. Status: neimunní. Matka: neznámá.

Ušklíbnu se. Janson měl pravdu - Pageiová nikde nenechala ani zmínku o tom, kdo ve skutečnosti jsem. Brenda tvrdila, že na jeden neupravený dokument narazila v jejím počítači, ale tam se nedostanu. Všechny složky má zaheslované. Sjedu očima na jméno otce. Richard Cowell. Přemýšlím, jestli tento údaj je pravý, a potom pokrčím rameny a vhodím si složku do batohu. Očima tam na chvíli sjedu na Newtův deník.

 Newt.

 Vrátím se zpátky ke složkám a hrabu se v nich, dokud nenajdu jeho složku. Při pohledu na jeho fotku se mi sevře srdce. Potlačím slzy, když přeletím očima status neimunní, a chystám se složku zaklapnout a hodit do batohu, jenže v tom si všimnu...

Příbuzní: sestra (skupina B, subjekt B5)

,,Ježiši," splyne mi ze rtů.

 Popadnu zase svou složku a otevřu ji, načež přeletím očima dolů a najdu slovo příbuzní. Je pochopitelné, že když Pageiová nechala odstranit pravdu o mém statusu i o matce, mohla změnit i to, že jsme s Arisem sourozenci. Ale ne. Opravdu to tam stojí.

Příbuzní: bratr (neznámý)

Panebože. Pageiová zřejmě z nějakého důvodu nechtěla zatajit, že mám sourozence, přestože tajila jeho identitu - možná to mohlo nějakým způsobem ovlivnit proměnné, kdyby tvrdila, že jsem jedináček, možná to žádný hlubší důvod nemělo. Ovšem pokud je to opravdu tak, že jsou informace o příbuzných pravdivé... Pokud je to pravda, pak... pak měl Newt sestru. Vrhnu se na složky a vylovím subjekt B5... a pusa mi málem klapne o podlahu. Identita jeho sestry tajná není. Ta dívka je imunní. Co víc - je naživu. A já ji znám.

 Je to Sonya.

 Země se mi mírně otřese pod nohama, což je znamení, že bych se neměla zdržovat. Brzo to tu všechno vybuchne. Popadnu taky Arisovu složku a zarazím se, načež se ještě chvíli přehrabuju hromadou, dokud nenajdu Chucka. Chci jeho fotku. 

 Potom se otočím a nestarám se o to, jaký svinčík za sebou nechávám, když se rozběhnu směrem, kterým doufám, že zmizeli Placeři.

Čas se vrátit tam, kde to všechno začalo.