Last Memory (TDC fanfiction CZ) ✔

46.

Lidi, strašně moc se omlouvám, že jsem tak dlouho nic nepřidala. Poslední dobou vážně nemám vůbec čas a když jo, úspěšně prokrastinuju. Ale hodlám se do toho brzo pustit, teď už vážně. Kromě toho už zbývají jen čtyři kapitoly... což je síla. Doufám, že si užíváte vánoční pohodu a přeji vám i hezký zbytek svátků. A kdybych náhodou nepřidala další část tak i šťastný a úspěšný Nový rok. <3 Ale já mám v plánu se vám ještě ozvat, na mou duši! :D

K téhle kapitole. Jojo. Měla jsem hodně takových plánů, takže házím další boom. Ale v podstatě to až takový boom není, protože v tomhle případě jsem se držela originálu. Luv ya! <3

Thomas mě tenkrát neslyšel křičet, protože neslyšel vůbec nic. V uších mu neustále doznívá výstřel a on klopýtne, upustí pistoli a otevře dveře do dodávky. Zbytek už téměř nevnímám. Dorazí do ZLOSINu. Ocitne se tady. Nastane černo a já jsem zase v realitě, zmatená a s bolavým srdcem. 

 On to takhle chtěl. Newt... to takhle chtěl.

 Po tvářích mi tečou slzy a všude okolo se ozývá zběsilé pípání přístrojů. Někdo mi strne přísavky z hlavy - Peterová - a já se cítím, jako by mě konečně někdo probral z nějakého zlého snu. Odpoutá mi ruce a pomůžou mi do sedu, načež se chystá mi uvolnit i nohy. Janson ale mávne rukou.

 ,,Ne, ještě je nechte připoutané. Nestojíme o problémy."

  Přitisknu si ruce na obličej a nechám je tam, když vzlyknu. Peterová se mě teď nedotkne, za což jsem ráda, protože nyní bych ji dost možná kopla. Slyším promluvil tu druhou doktorku, která stojí u Thomase. ,,Tak jak to vypadá?"

 ,,Hodně to zamíchalo s jejich průběžnými výsledky. Je tu mezi nimi nepatrný rozdíl, ale mohl by znamenat hodně, takže ho nebudu brát na lehkou váhu."  

 Sundám si ruce z obličeje a Janson k nám zvedne zrak. ,,Finálním kandidátem," řekne, ,,je..."

 Kdo jím je, už se nikdy nedozvíme, protože v tu chvíli se dveře do laboratoře rozletí a dovnitř vletí Teresa, Minho a někdo... zrzavý. Lindsay.

 Minho namíří zbraní na Jansona a okamžitě vystřelí. Vykřiknu a Janson taktéž zařve, neboť byl zasažen jen do nohy a musí to ukrutně bolest. Sesune se k zemi a Minho ho propaluje nenávistným pohledem. ,,Hajzle," odplivne si. 

 Teresa svým granátometem namíří na doktorky. ,,Nenuťte mě to zmáčknout," prohlásí klidně. ,,Peterová. Ustupte od ní. Vy taky, Sageiová. Pryč od Toma."

 Obě ženy poslechnou, odstoupí a lehnou si na zem. Lindsay, která jako jediná nemá zbraň, se rozběhne k nám a její bílý plášť, který má na sobě, za ní jen vlaje. ,,Gwe... Lauro," vydechne a začne mi uvolňovat nohy. ,,Už jsme mysleli, že přijdeme pozdě."

 Pořád trochu jako ve snu zavrtím hlavou a poťukám si na čelo. ,,Mozek mám v hlavě."

 ,,Už by tam moc dlouho nezůstal," podotkne dívka, když pohlédne na přístroj nad našimi lůžky. Pustí mě a já si pomalu stoupnu, načež ona přeběhne k Thomasovi. Jeho pohledu se vyhýbám. 

 Minho si dřepne ke krvácejícímu Jansonovi. ,,Parchanti," prskne na nás muž a zuby zatíná bolestí. Minho mu prohmatává kapsy, načež z nich konečně vyloví svazek klíčů a karet. Vítězoslavně se ušklíbne. 

 Janson přimhouří oči na Teresu. ,,Dokonce i ty?" zeptá se jí a její výraz jasně vypovídá o tom, jak je jí tenhle rozhovor nepříjemný, ať už z jakéhokoliv důvodu. ,,Myslel jsem, že chápeš, jak je to všechno důležité. Když to teď překazíte, nebude už žádná naděje na záchranu lidstva." Pořád se dívá do očí Terese, která ho nejistě pozoruje. ,,Nepomůžeme dětem, jako jsi byla ty. Rodinám, jakou jsi měla ty."