Šach mat [HP FF] ✔

18| kapitola - V cizí mysli

Pomalu sešel dolů do jídelny. Ta byla prázdná, což ho ještě utvrdilo v tom, že už bude noc. Natáhl se po konvici s čajem a opřel se o linku.
„Dobrá práce, Severusi," ozval se za ním ředitelův hlas.
„Jak jí je?" zajímalo ho. Usoudil, že nemá smysl před Brumbálem dělat nějaké tajnosti. Věděl o jejich vztahu a neváhal to Severuse použít, když si nevěděl se Selie rady.
„Lépe, díky tobě, Severusi. Ale stále je vyčerpaná, právě teď spí."

Potřeboval si s ní promluvit. Využil toho, že druhý den Lupin s Blackem dopoledne zařizovali něco pro Řád. Zaklepal na dveře jejího pokoje.
„Dále," když vstoupil, všiml si, že jí na tváři ztvrdnul výraz.

Selie měla pocit, že jí na chvíli naprosto ztuhlo celé tělo. Myslela si, že jestli ho někdy uvidí, bude to za hodně dlouhou dobu. Pozorně si ho prohlédla. Byl snad ještě o něco vyšší, než si pamatovala a jeho ostře řezaná tvář dostala ještě mužnější rysy.

„Ahoj, jak je ti?" prolomil nakonec to dlouhé ticho. Měl takovou radost, že jí konečně vidí při plném vědomí.
„Dobře, díky tobě," jemně se na něj usmála a on měl pocit, že se radostí rozskočí. Nesnášel ty romantické sentimentální kecy, ale teď měl vážně pocit, že by pro ten úsměv udělal snad všechno.
„Rád jsem to udělal," přemýšlel o tom v noci. Stála mu ta bolest za to? A bez váhání si odpověděl: ano, stálo mu to za to. „Selie, rád bych ti něco vysvětlil," počkal na její pokývnutí a posadil se vedle její postele.

„Chtěl bych ti vysvětlit, proč jsem se ty poslední dva roky ve školy choval jako idiot," Selie se po něm překvapeně podívala. Málokdy používal tahle slova. „Samotného mě to překvapilo, protože-" zasekl se a musel se znova nadechnout, „otec mi na tebe vymazal vzpomínky," dokončil potichu.

Selie překvapením otevřela pusu. Nemohla tomu uvěřit! Jak tohle může někdo udělat?! A ještě k tomu vlastní otec? Chtělo se jí z toho zvracet. Věděla, že jeho otec jí nemá rád, ale tohle bylo na ní moc.

„Jak si na to přišel?" zajímalo jí.
„Měl jsem dlouhou dobu divný sen, zdálo se mi o tom, jak jsem v prefektské koupelně a někdo na mě mluví. Ale vždycky těsně předtím, než jsem se stačil otočit, jsem se probudil. Byl jsem si jist, že ten hlas znám, ale nedokázal jsem ho zařadit. Pak jednou na hodinu přinesl profesor obraceč času," zkoumavě se na ní podíval. „Pak se mi to všechno vybavilo."

Selie se plaše usmála. Na to jejich nedobrovolný čtyřměsíční výlet do minulosti už si dlouho nevzpomněla. Podívala se na Severuse. Až jí nahánělo hrůzu, jak jeden okamžik, kdy omylem otočila obracečem času, může člověku změnit život. Začali by spolu chodit, kdyby nebyli v minulosti jen ve společnosti toho druhého? Zcela určitě ne.

„Je mi to líto," ozval se tiše Severus a přerušil tak její úvahy. „Vím, že jsem ti ublížil a chci, abys věděla, že mě to mrzí. Měl jsem mu něco říct, když tě urazil. Byl jsem srab. Nikdy mi nedošlo, jak moc špatný člověk to je. Doufám, že mi to někdy odpustíš," zvedl se z její postele a odešel. Ne, utekl!

Nechtěl slyšet, jak ho odmítne s tím, že má ráda Lupina. Rozhodl se. Musí se co nejdřív vrátit do Francie. Zapomene na ni, zapomene na otce, na Řád.

Plánoval to říct Brumbálovi hned druhý den – Selie pomohl a navařil slušnou zásobu lektvarů. Vrátí se do Francie měsíc předtím, než začne škola. Znovu se však přesvědčil, že Brumbál měl být ve Zmijozelu. Za jeho přesvědčovacá techniky by se nemusel stydět ani Merlin... Nakonec tedy svolil, že ještě týden zůstane. Pak se prý lektvaru pro Řád ujme Brumbálův starý přítel.

Selie nevěděla, co má dělat. Severus se jí od toho jejich rozpačitého rozhovoru doslova vyhýbal. Do jídelny chodil až jako poslední a většinou si jídlo bral k sobě do pokoje. Tomu jejímu se vyhýbal obloukem. Povzdechla si. Opravdu jí to nijak neulehčoval.

Čtyři dny poté sešla pozdě večer dolů do jídelny s úmyslem uvařit si teplé mléko, aby konečně usnula. Ve dveřích se zarazila. Na jedné ze židlí seděla zády k ní shrbená postava. Byla tma a ona nepoznala, o koho se jedná. Rychlým pohybem se ujistila, že má v kapse hůlku.

Pomalu se přibližovala. Když už byla dostatečně blízko uvědomila si, že je to Severus. Musel jí slyšet, jak k němu jde, ale neotočil se. Pomalu odtáhla židli a sedla si vedle něj.
„Severusi? Stalo se něco?" promluvila potichu. Otočil se na ni a ona si všimla, že mu po tváří stéká slza a jeho onyxové oči jsou zarudlé od pláče. „Severusi, co se ti stalo?" vzala jeho ruku do své.
„Smrtijedi – útok – zemřeli," řekl nesouvisle.
„Pomalu, Severusi," pohladila ho po vlasech. „Uklidni se," objala ho. Byl doslova vyděšený. Chvíli ji vzlykal v náručí, když se uklidnil, pomalu od ní odtrhl hlavu.
„Smrtijedi dnes zaútočili na Krucánky a Kaňoury. Zabili všechny, kdo byl vevnitř. Byli," zadrhl se, „byli tam i moji rodiče."

Bylo mu to tak líto! Hlavně jeho máma...Viděl ji naposledy před měsícem, a ještě jí řekl, že jí tu zradu nikdy neodpustí. Nemyslel to tak. Byl naštvaný, ale věděl, že to nebyla její chyba. Těžko se mu mohla postavit. Rozešli se ve zlém a on už nikdy nebude mít šanci říct jí, že ho to mrzí.

„Severusi," znovu ho objala. „To mě moc mrzí," šeptala mu do ucha. Uměla si představit, jak by jí bylo, kdyby zemřeli oba její rodiče. Sice byl jeho otec hajzl, ale jeho maminku si pamatovala. Byla to příjemná a laskavá žena. Vypadalo to, že její syn se jí podobá mnohem víc než svému otci.

„Pojď si lehnout," už tu seděli tak dvě, tři hodiny. Selie padl pohled na velké nástěnné hodiny. Bylo půl třetí ráno. Chvíli s ní diskutoval, no nakonec ho donutila jít do ložnice.
„Vypij to," podala mu bezesný spánek. Věděla, že by bez něj dnes neusnul a spánek byl to, co potřeboval ze všeho nejvíc.
„Nemůžu si ho vzít. Když jsem měl ten sen, uvědomil jsem si, jak snadno si na něj dokážu vytvořit závislost."
„Ale měl by ses pořádně vyspat," vypadal opravdu špatně. Dlouhý spánek by mu jistě pomohl.

Nechtěla se s ním hádat. Když už byl pod peřinou, vstala a zamířila ke dveřím.
„Selie?" ozval se, když brala za kliku.
„Potřebuješ ještě něco?" usmála se na něj vlídně.
„Nemohla bys dnes zůstat u mě?" požádal jí. Nevěděla, co na to říct. Chtěla tu s ním být, držet ho za ruku a přesvědčit ho, že to bude v pořádku. Pomohl ji a ona mu to chtěla oplatit. Jenže si taky živě dokázala představit, co na to řekne Remus, až ji ráno nenajde v jejím pokoji.
„Prosím. Nechci tu být sám," udělal na ní ten svůj štěněčí pohled. Jak tomuhle měla oddolat?
„Tak dobře," lehla si vedle něj a on ji přikryl peřinou. Příjemně voněl po rakytníku. Otočila se na něj, aby mu viděla do tváře. Všimla si zbloudilé slzy, která se mu drala z očí.
„Bude to dobré, Severusi," pohladila ho po tváři. Naklonila se blíž a dala mu pusu na spánek. „Zkus usnout," poradila mu. O několik desítek minut se opravdu pokojem neslo dvojité spokojené oddechování.