Slzy měsíce /HPFF/✔

ČTVRTÁ

"Jdeme," zavelela s úsměvem, nezapomněla se otočit na trojici mladíků, která na oba dva koukala, jako by byli z Marsu. Chytila Severuse za paži, chtěla jej jen podepřít. 

"Zvládl bych to sám," odsekl jí, i když v duchu jí děkoval. Vážil si jí, víc než cokoliv na světě, jelikož ona se dala považovat za nejrozumnější osobu v jeho ztřeštěné rodině, pokud nepočítal svou maličkost. Byla pro něj něco jako sourozenec, kterého nikdy neměl. 

"Jasně," přikývla pomaličku, avšak ve své hlavě měla na to všechno svůj vlastní názor. Jakmile se její dlaň střetla s jeho paží, ucukl. Byli od sebe sotva metr, Severus se sebou bojoval a Helene tam prostě jen stála a čekala, co řekne. 

"Hleď si svých problémů, prosím," procedil skrze zuby, ale ihned pak svého tónu zalitoval. Brunetka sklopila hlavu, odstoupila od svého příbuzného a s pořád sklopeným pohledem přikývla na souhlas, že rozumí a nebude se plést do jeho věcí. Sama moc dobře věděla, že to nesnáší, i ona to nenáviděla, ale i tak do dělala. Dělala něco, co jí samé lezlo na mozek. 

Svůj modrý pohled držela na kamenité podlaze a nechala Severuse odejít. Nedívala se, jak trpí každým krokem, nehnula se ani o kousek, když upadl a zaskučel. Nechtěl přeci, aby se do něčeho pletla, proto poslechla. Nechtěla si znepřátelit ještě příbuzné. 

Povzdechla si, když konečně zmizel z jejího dohledu a i jeho přítomnost byla pryč. Podívala se na trojici, která vše pozorovala zpovzdálí. Smutně se usmála a pokrčila rameny. Vydala se tedy přes ně zpátky k Velké síni, odtud totiž věděla, jak se dostat do věže a ke klepadlu. 

"Tady ji máme!" uslyšela povědomý hlas, který raději ignorovala. Prošla přes chlapce, ale její tělo bylo za chvíli přišpendleno ke zdi. 

"Mluvím s tebou, knedlíčku, tak příště odpověz!" vyprskla Amanda. Helene se jí zadívala do očí a snažila se najít kousek lásky či něhy. Světle modré, skoro až šedé oči, byly ale tak chladné, že pohled do nich jí způsobil husí kůži. 

"Kam sis myslela, že jdeš?" zeptala se Sophia, která stála za blondýnkou spolu s dalšími dívkami. Byla mezi nimi i Elizabeth, která pouze klopila zrak. Nebyla zas tak špatná, a kdyby se nekamarádila se Sophií, určitě by byla ještě lepší. 

"Na pokoj," vydechla a pozorovala blondýnku, jak zkoumá její obličej. Její ruce zapluly do jejího upraveného účesu. Helene se napnula, protože nesnášela doteky ostatních lidí. Ve většině případů se vyhýbala objetím. 

Amandiny prsty prohrabovaly krásně učesaný drdol, jenž Helene udělala před odjezdem tetička Lana, sestra jejího zesnulého tatínka. Jako držák toho všeho sloužila sponka, která se dědila z generaci na generaci. A jelikož Helenina maminka nestihla tento vzácný kov své maličké dceři předat, ujala se této funkce Lana, protože teta Marlene, maminčina sestra, byla až moc naměkko. 

Sponka byla ve tvaru lva, který znamenal pro rodinu všechno. Byl to symbol, že jejich potomci se nevzdávají a nenechají se ničím zastrašit. Byla to samozřejmě báchorka, jelikož nikdo není stejný, proto se nemohlo stát, že všichni z maminčiny strany budou stateční lvi. 

Tato sponka byla bezcenná na pohled, ale její stříbro bylo pravé. Byl to pouhý symbol, ale pro Helene znamenal mnoho. Možná i to, že její maminka nosila tuto krásu, přesně jako její maminka a maminka její maminky také. A přesně tahle spona byla cílem Amandiny výpravy.

Helene zalapala po dechu, když ve velké dlani s dlouhými prsty s nalakovanými nehty uviděla rodinné dědictví. 

"Ani na mě nesahej!" pleskla jí Amanda přes dlaň, níž se natahovala pro sponku. Brunetka měla na krajíčku, svezla se zády na dlažbu a prosila, ať jí šperk vrátí. Svou ladnou a štíhlou nohu blondýnka přisunula k Helenině ruce, kterou se opírala o zem. Podpatek bílých lodiček zabodla do hřbetu dlaně a s výrazem svatouška se podívala do brunetčiny tváře. Ta mimo to, že stiskla bolestně víčka a kousala urputně svůj ret, aby nepustila jakoukoliv hlásku, později pohlédla doleva, kde pořád stála trojice nebelvírských chlapců. 

Ani jeden z nich nepromluvil, či nezasáhl, ale Helene to věděla. Takoví machři, co si rádi dovolují, se nikdy nezastanou slabšího. Jsou to prostě zbabělci, kteří nestojí o její slova, prosení, či námahu. 

Odvrátila od nich zrak a znovu pohlédla do ledových očí. Její pohled se rozmazával vlivem slz, které se jí pomalu ale jistě draly do očí a chtěly se vybojovat ven. Nemohla to však dopustit. Zakázala si před nimi plakat už před hodně dlouhou dobou a tak daleko to dotáhla, že nechtěla teď zlomit tu hráz, kterou si vystavěla po těch dlouhých pět let. 

"Hnusíš se mi, Snapeová. Kdy už pochopíš, že k nám nepatříš?!"  

A s těmito slovy Amanda a její partička odpochodovala, zatímco Helene byla bez rodinného šperku, síly, sebedůvěry a s dírou na duši i v dlani se rozplakala před třemi chlapci, kteří se na sebe smutně podívali, ale nic neřekli..