Slzy měsíce /HPFF/✔

ČTVRTÁ

Spokojeně si vykračovala, pozdravila pár studentů Bradavic, kteří jí zamávali. Cítila se zvláštně, protože takové štěstí nikdy neměla a když už to bylo skoro tady, zmizelo to hned.

A ta chvíle přišla právě teď.

Procházela právě kolem nádvoří, když uslyšela bolestivé zaskuhrání. Tentokrát už byla brunetka připravena. Hůlku pevně stiskla v dlani a jala se do hledání člověka, který ten zvuk způsobil.

Když došla až na trávu nádvoří, uviděla skupinku kluků. Zahlédla jednu červenou kravatu, zbytek však ne. I tak neváhala a vydala se za nimi. Bylo jí jasné, že oni jsou příčinou.

"Hej!" zakřičela na ně a zamračila se, když si všimla osoby, která teď ležela za nimi na zemi, "nechte ho být!"

Neskrývala znechucení, když jí došlo, že tyhle mladíky už viděla. Byli to ti tři kluci, kteří seděli vedle dívky s ohnivými vlasy. Helenin pohled padl na mladíka, jenž se svíjel bolestí. Ty vlasy poznala hned.

"Srabusi, asi máš nápadnici!" zachechtal se jeden z nich. Jako jediný neměl hábit ani kravatu, pouze košili a kalhoty.

"Kdybys věděla, koho teď zachraňuješ, rozmyslela by sis to," řekl mladík vedle toho druhého. Ten narozdíl od něj měl alespoň tu kravatu, která oznamovala, do jaké koleje patří.

Projela pohledem i zbylé dva kluky, kteří tu byli. První se podrbal nervózně na zátylku a přál si, aby tu vůbec nebyl. Proto taky vzal nohy na ramena a uháněl pryč.

Helene zakroutila očima a svou pozornost upřela na posledního. Čekala cokoliv, že jí počastuje nadávkami, začne do mladíka za ním kopat, nebo jí prostě pošle pryč, protože jí do toho nic není, ale on ne. Ani jedno z toho nedělal. On se prostě..

Usmíval.

"A já si jsem jistá, že čtyři na jednoho není frajeřina, ale pouhá zbabělost," vyprskla, poté si však přitiskla dlaň na ústa. Nikdy nebyla drzá, ale teď jako by to prostě nic nebylo. Samozřejmě, že si vždy takové poznámky říkala v duchu, ale když to člověk vysloví nahlas, lituje.

"Asi nevíš, co řekl Lily?"

"Komu?" nechápala, proč se brýlatý chlapec tak rozvášnil. Celkem jí to i vyděsilo, protože vždy pak čekala rána.

"Ta, co na tebe mávala ve Velké síni," vysvětlil s klidem ten usměvavý podivín. Helene se v mysli objevil obrázek dívky s ohnivými vlasy, která na ní byla už při prvním okamžiku milá.

"Řekl jí, že.." mladík s uhlovými a roztřepenými vlasy se odmlčel.

"Že je.." znovu zůstal potichu a Helene pomalu ztrácela trpělivost. Zuboženě se podíval na své kolegy. Prohrábl si v zoufalství své vlasy.

"Já to nechci říct nahlas," řekl pevným hlasem.

"Ale to ti nedává právo mu ničit zdraví!" vykřikla a prodrala se přes jejich těla. Dřepla si před mladíka se zelenou kravatou a natáhla k němu ruku. Ten zvedl svůj pohled, aby se podíval na svou záchranu. Jeho oči se rozšířily, když dívku poznal. Mastné vlasy se mu lepily na čelo a jeho bělostná pokožka nevypadala vůbec zdravě.

"Ty?" zašeptal překvapeně. Helene se usmála a pomohla mu na nohy. Otřepala z něho smetí ze země a znovu se zadívala do jeho očí.

"Taky tě ráda vidím, bratránku." zašeptala ještě tišeji než on. Nebylo to proto, že se snad za něj styděla, ale věděla, jak on nemusí být středem pozornosti. Nesnášel to hlavně od tety Marlene, která vždy každého přivítala hlasitým jásáním. Už byla taková, ale i tak se na ni nedalo moc zlobit. A přesně tohle na ní Helene zbožňovala. Taky chtěla být taková.