Pět dní do konce

174 10 0
                                    

Vzbudila jsem se s potem na čele, něco co mi stále zvonilo vzadu v podvědomí, se konečně dostalo na povrch. Skočila jsem po telefonu a vytočila číslo na Lou:

„Ahoj, Lou. Prosím tě, promiň, že jsem se neozvala a nedo...„

Nenechala mě to ani dokončit. Seřvala mě jak malé děcko, jak se vůbec, opovažuji, se nechat unést a pak se neozvat, že jsem v pořádku, že s prací si nemám dělat vůbec hlavu, ať se o víkendu, neopovažuji vůbec ukázat! V podstatě za každým slovem byl vykřičník.
„Díky, Lou."

Dostala jsem se, po tříminutovém monologu kdy se snad šéfka nenadchla, ke slovu a zavěsila jsem. Dívala jsem se na svůj telefon v dlani a prst mi sklouzl k ikonce zelené bubliny s uvozovkami.

Hangoust.

Aplikaci, na kterou mi jednou napsal, já mu odsekla, že mi tam psát nemá a jestli mi něco potřebuje sdělit, že po škole se uvidíme.

„Už jsi vzhůru?" napsala jsem a odeslala, odskočila jsem od telefonu, jako by mě uštkl, jelikož mi okamžitě zavibrovala odpověď.

„Už jsi vzhůru?"

Takže to nebyla odpověď, ale taktéž naprosto stejný, debilní dotaz, jako jsem mu poslala já. Tím, že dostal mojí otázku ví, že jo. Nechce se mi psát, že jsem. Něco bych napsat měla, ale co? A hlavně, proč jsem mu vůbec psala?

Protáhla jsem se a vzala svůj, smárt, pevně do rukou a začala klouzat prsty po klávesnici:

„Včera jsem nebyla schopná se zeptat, co si pamatuješ z toho co jsem ti vyprávěla?"

Rychlost jeho odpovědi mě nepříjemně překvapila.

„V podstatě jsem usnul po tom, co jsem si tě dobíral a říkal ti, ať si klidně hraješ na Dickense."

Takže, on, neslyšel, ale vůbec nic!

Jedna nula pro, Ný!

Zajásalo mé podvědomí, ta malá prohnaná potvora, co nerada hraje fér. Znova jsem začala psát:

„Řeknu ti to ještě jednou. Všechno, ale podle mě, nebudeš na mě tlačit, dobrá?" Tak jsem zvědavá na to, co mi člověk, který se narodil jen proto, aby mě mučil, odpoví.
Čekala jsem minutu, pět, deset. Odhodila jsem telefon a začala se starat o to, abych se nachystala do školy. Jediné, co je na tom dobré je, že není čtvrtek a tudíž ani tělák.

„Anee? Anee?"

Otočila jsem se po tátovi:

„Co pak?" koukla jsem za sebe na tátu ve dveřích koupelny.

„Co se děje?" zeptal se můj obří táta hlasem jako by se bál, že vyplaší hříbata.

„Nic. Proč?"

Zatvářil se kysele:

„Stojíš tu už nějakou dobu, tečou ti slzy a podívej co jsi provedla, s tou novou tubou, zubní pasty."

Sklonila jsem zrak k rukám a masakru na umyvadle, pak mi sjel pohled k zrcadlu a opravdu jsem uslzená. Vůbec nevím, proč jsem se tak zasekla, ani jak.

„Anee? Mám zavolat k doktorce? Nepotřebuješ se, vypovídat?"

Zavrtěla jsem hlavou:

„To se spraví, je to jen stresem, ještě jsem se nesesypala po tom únosu, ono to přijde, pak mi bude líp." Co jsem neřekla, že ten únos, jen odstartoval všechno, rozhovor s Blackem, rozhovor s mámou, možnost, že by jsme se my dvě za mohly poznat, být máma a dcera. Což jsme vlastně skoro nikdy nebyly, protože jsem se chovala jako kluk no a pak. Pak jsme o něj navždy přišli.

Výhodný obchodKde žijí příběhy. Začni objevovat