Šest dní do konce

151 10 0
                                    

Je pět ráno, stojím před svým šatníkem a úpím:

„Já nemám co na sebe!"

Ano.

Já, úpím nad výběrem svého šatstva. Vůbec není podstatné, že dnes mám ředitelské volno a k tomu lístek drahý, jak zlaté tele, do muzea, na výstavu umění v průběhu dějin. To je mi totiž, u naleštěnýho, Bendrova zadku.

Je to proto, že mě čeká velice nepříjemný rozhovor s velice atraktivním, ale nepříjemně se chovajícím Alienem. Lámu si hlavu nad tím, jakého vzhledu chci dosáhnout, aby mě někde nezahlušil a nezahrabal, nebo něco podobného.

Dávám si před sebe šaty, trika, mikiny. Což je blbost, je léto, co budu dělat v mikině? Já chci umřít, bé, hé, hé.

Ze zoufalství nad vlastní hloupostí, jsem se vydala do koupelny, kde jsem se hodlala utopit. Nakonec jsem se jen osprchovala a vyčistila si zuby. Protože je teprve půl sedmé, dokonce jsem uvařila k snídani vejce a opekla topinky.

„Dobré ráno, Anee. Co tu tajtrdlíkuješ?" zeptala se rozcuchaná hlava.

„Nějak mám o čem přemýšlet."

Táta zívl, pokrčil rameny a zapadl do koupelny. Tupě jsem zírala na ledničku a ujídala křupavou topinku a upíjela nezbytnou kávu. Chce vědět všechno, budu mít odvahu říci mu opravdu všechno? Do těch nejmenších detailů? Vyprávět mu o tom, kým jsem a kým jsem byla?

„Tak ahoj!"

Dostala jsem pusu do vlasů a udiveně se podívala na hodiny. Skoro čtvrt na osm, ani mi nedošlo, že se táta stihl nasnídat. Doufám, že po mě nic nechtěl, protože vůbec nevím, co se dělo poslední půl hodinu. Zvedla jsem se, koukla na lístky, od kolika mají otevřeno? Od devíti. Spousta času na to, vyskočit z okna, nebo se opít.

Opít se?

Opít se.

Opít se!

Ne, to přece neudělám, zastavila jsem se ve chvíli, kdy jedna moje ruka držela skleničku a druhá do ní chtěla klopit brusinkovou Finladii.

„Ný, nebuď kráva."

Řekla jsem si sice na hlas, ale moje ruce, očividně vůbec nespolupracovaly s mojí šedou kůrou mozkovou. Dívala jsem se jak ta lehce vazká, jiskřivá a řetízkující tekutina naplnila skleničku. Ještě není pozdě, to prostě položit.

No tak a je ve mně.

Musím uznat, je furt tak dobrá, jak si pamatuju, teď už kupodivu moje motorické funkce ovládám sama, a ne, nějaký pošahaný podvědomí. Uklidila jsem vše zpátky, na své místo. Po jednom panáku se přeci nikdo neopije, no ne?

Šla jsem se dál přehrabovat do svého šatníku, když jsem našla vítěze, budu v tom vypadat přijatelně žensky, nebude to problém obléknout a hlavně, až ze sebe budu potit krev, tak to nebude tolik hřát. Vůbec se divím, že něco takového mám ve svém šatníku, ale si jsem byla naprosto mimo, když jsem to přitáhla domů z obchodu, podle toho, že jsou tu stále visačky, jsem si to ani nikdy neoblíkla.

Nedivte se, stále to odpovídá mému stylu, styl jsem mimo. Je to černá áčková sukně ke kolenům s vysokým pasem, který končí skoro pod prsy a má kšandy. Dalo by se říci, že je to taková šatovka. No a k tomu mám košili, nebo spíš halenku v barvě lila s rozstřiženými rukávy, takže to celé působí takovým lehkým, vlajícím dojmem. Tedy do té doby, než si k tomu vezmu berle a černou plátěnku. Na druhé nožce mám sádru.

Výhodný obchodKde žijí příběhy. Začni objevovat