The Cold One

Kapitola 2.

„Cože?" to snad není pravda. Jen doufám, že jsem neslyšela správně. „Co myslíš tím, tak dobrá? Já s ním nehodlám bojovat! Víš. že nedokážu ví věcí najednou. Zatím jsem ráda, že se dokážu soustředit na to, abych neublížila sama sobě. Na to nejsem připravená." Henry se zachvěl, když se vzduch kolem nás pět ochladil. „O tom, zda jsi, nebo nejsi na něco připravená, rozhoduji já, jsem tvůj trenér. A navíc..." Henry se znepokojeně ohlédl na Wilsona, který se nepřestal usmívat, vzal mě za loket a odvedl dál, aby nás Wins neslyšel. „Winston má pravdu. Všichni vědí o tvých schopnostech a o jejich síle. Tohle nemůžeš skrývat, a když se učíš sama, vypadá to, jako by jsi něco skrývala. To si nemůžeš dovolit. Máš tu moc nepřátel. Obzvláště rod Novosových, rod, ze kterého pochází Wins. Takže se teď plně soustředíš, srazíš toho prevíta na kolena a donutíš ho, aby tě prosil o slitování, protože vím, že na to máš. A to samé předvedeš i za dva týdny na Turnaji. Vyhraješ." Nemohla jsem uvěřit, že ta slova skutečně vycházejí z jeho úst, že je skutečně schopný říct něco takového. On mě snad chce zabít. „To nemůžeš myslet vážně! Nemám se mu jak vyrovnat. Wins se učí ovládat svůj dar už od doby, kdy nosil plínky. Já jsem tu sotva dva měsíce. I kdybych chtěla, tohle nedokážu." Henry se narovnal a podíval se mi zpříma do očí. „Dokážeš, věřím ti. Už když jsi poprvé prošla branou paláce, věděl jsem, že jsi výjimečná, a když jsi se probojovala Přijímacím turnajem, zvládneš i tohle. Tehdy jsi proto, aby jsi se dostala jsem, byla schopná udělat takřka cokoli. Teď to bude to samé." Jako by celý svět zčernal. Začala se mi točit hlava. Myslela jsem si, že se pozvracím. Ten Přijímací turnaj...to, co jsem udělala...Ne. Nebudu na to myslet. Muselo se to stát. Byli to buď oni, nebo já. „ Ne. Tohle nezvládnu. Nemůžu. Nemůžu to znovu udělat. Nejde to. Ne víckrát. I Jednou toho bylo až příliš." Ještě chvíli jsem na Henryho jen v tichosti nasupěně hleděla. Věděl, jak obtížné pro mě bylo projít tím turnajem. Věděl, jak se na mě celá ta událost podepsala. Přesto tu stál a tlačil mě do úplně stejné situace. Tak jsem se jen napřímila, zvedla hlavu skoro do stejné úrovně jako byla ta jeho a s ledovým klidem pronesla."Se zabíjením nevinných jsem skončila. Poslední souboj v aréně nebyl nic jiného než jatka. Krvavá nekonečná jatka. Takže mě už konečně pochop, když ti snad po tisící říkám, že zabíjet nebudu. A teď se prostě jen otočím a odejdu do svého pokoje že kterého nevylezu až do zítřka a budu na tebe čekat zítra ve stejnou dobu v téhle díře, aby sis ze mě mohl zase celý den utahovat. " Na nic jsem nečekala a otočila. Henry mě však chytnul za zápěstí a silou mě stáhl zpátky k sobě. Už jsem se na něj chystala chrlit další nadávky, on mě ale zpražil pohledem, který říká, že přesně ví, co chci dělat, tak ať si radši nechám pro sebe a s nezpochybnitelnou autoritou ke mě pronesl. "Dělej si tedy jak chceš,ale jsi u královy gardy a takové útvary většinou slouží k zabíjení. A ne vždy zabíjením těch, kteří si to opravdu zaslouží. Chceš zabezpečit svou rodinu? S tou almužnou, kterou budeš dostávat jako pěšák se ti to sotva podaří. Jako generál by to ale mohlo být něco jiného, ale to by si musela vyhrát ten turnaj do kterého se ti tak nechce. A kromě toho, že by se ti potom hezky žilo, taky by si tím Winstonovi setřela ten posměšek z tváře. Ale ani jedno z toho se očividně nestane." S jeho posledními slovy už na mě vrhal nenávistný pohled stejně jako já na něj. Tak jsem jen vyktoutila ruku z jeho železného sevření a bez jediného ohlédnutí odešla z místnosti. Cestou jsem ještě zaslechla Winsovo pobavené uchechtnutí. Byla jsem ale tak naštvaná na Henryho, že jsem kolem jen prošla a dělala, že jsme si ničeho nevšimla.
Na zbytek dne jsem se zamkla v pokoji.