Další život

1.

   ,,Liso! Vzbuď se! Do školy snad nechodíš proto, abys tady vyspávala! Co děláš v noci, že vždycky do školy přijdeš nevyspalá a domlácená?! Myslím, že tohle budu muset probrat s rodiči." ,,Prosím Vás slečno Brownová, jen to ne, slibuji, že už se to nebude opakovat.  A ty jizvy, to bude nejspíš mojí nešikovností." ,,No dobře, ale tohle je naposled, co ti to toleruji, ať už se to příště neopakuje."

   Jenomže spaní ve škole nebylo to, co Lisu trápilo nejvíc, starosti si dělala spíš s jizvami, které se jí stále častěji objevovaly na rukou.

   Když šla ze školy celou cestu se snažila si vzpomenout odkud by mohly ty jizvy být. Neměla sice vřelé vztahy se svými spolužáky, ale nikdy mezi nimi nedošlo k takové potyčce, že by z toho měla až tak velké zranění. A žádné jiné místo ji nenapadalo. Rozhodla se, že už nad tím nebude přemýšlet a radši si pospíší, ať je rychle doma.

   ,,Ahoj mami!" ,,Ahoj Liso. Zajdeš dneska za babičkou? Už tě zase pár dní neviděla a určitě je jí tam smutno." ,,Jasně," okamžitě odvětila Lisa a už vyrážela, jelikož už od malička tyhle návštěvy milovala. Její babička už sice měla úctyhodný věk, ale stále byla plná života a uměla vyprávět ty nejlepší historky.

   Cesta k babičce netrvala dlouho. Bylo to jen pár ulic, ale tahle ulice byla vyjímečná. Lise se vždy líbily ty velké domy ve starém anglickém stylu, porostlé břečťanem. Právě v takovém domě bydlela její babička. Lisa otevřela velké rozvrzané dveře a vstoupila dovnitř.

   ,,Koho to sem čerti nesou?" zavolala babička, ačkoliv nejspíš tušila, kdo to je. ,,To jsem já, Lisa." ,,Liso! To už je zase doba, co jsme se neviděly," usmála se babička. ,,Posaď se Liso a povídej, co je zase tady ve městě nového. A měla jsi zase nějaký ten turnaj v lukostřelbě? To víš, já už do města moc nechodím, spíš jen tady po okolí.

   ,,No turnaj v lukostřelbě má být už za pár dní, takže už zase trénuji.  Letos tady má být mnohem víc lidí, než minulý rok, říkají pořadatelé. Prý už teď je nahlášených více lidí, a to se asi ještě někdo nejspíš přihlásí." ,,Ty to určitě zvládneš. Vždyť to vyhráváš skoro každý rok." ,,No, nevím, zdá se mi, že můj luk už toho má dost za sebou." ,,No vidíš, to mi něco připomíná! Počkej tady chvilku. Jen si pro něco skočím."

   ,,Už jsem zpět a něco pro tebe mám. Chtěla jsem ti to sice dát až k osmnáctinám, ale ty máš až za měsíc, takže si myslím, že dělám dobře, když ti to dám už teď." Babička podala Lise pečlivě zabalený balíček a Lisa ho zvědavě začala prozkoumávat. ,,Není to to, co si myslím, že ne?! To si snad ze mě děláš srandu! Takový luk jsem si vždycky přála! Děkuju! To sis nemusela dělat škodu." ,,Ále, to nestojí za řeč. Musíš na něj ale dávat pozor. Je to totiž rodinná památka. Střílela s ním už tvá praprababička a pak i já. Doufám, že i tobě přinese štěstí." ,,Takže si ho vážně smím nechat?!" ,,No jasně, jak už jsem říkala. Jistě s ním zažiješ mnohá dobrodružství, jako já." ,,Ale babi, ty jsi mi nikdy neříkala, že jsi střílela.",,No, je už to sice hodně dávno, ale připadá mi to jako dnes."

   ,,Začalo to asi nějak takhle..."

   Jedno červnové ráno, zrovna asi pět dní po mých desátých narozeninách, jsem šla do školy a uviděla plakát s přihláškou do turnaje v lukostřelbě. Jak víš bývala jsem velmi soutěživá a tak jsem se hned přihlásila. Celou cestu do školy mi vrtalo hlavou, jak to vlastně udělám. Vždyť nemám ani luk a neumím ani střílet. Když jsem šla ze školy, napadlo mě, že moje babička má v kůlně schovaný luk. Ještě jsem se ale přece jen musela stavit domů. Doma jsem si honem udělala úkoly a hned běžela za babičkou. Ta mě vřele přivítala a pověděla mi vše o lukostřelbě. O několik dní později jsem k ní začala chodit pravidelně a ona mě pečlivě připravovala na turnaj. První rok jsem se sice moc dobře neumístila, ale o pár let později jsem již sbírala medaile. Postupně jsem ale začala mít problémy s rukou. Doktoři přišli na to, že je to zánět šlach a tak jsem musela přestat střílet.

   ,,Hmm...to je mi líto. Aaa...ehmm...myslíš že bys mi i s tou rukou mohla nějak pomoct při trénování na turnaj? ,,No jestli na to budu mít fyzičku, tak ti určitě ráda pomůžu." ,,Počkej babi, ty tvoje ruce mi vlastně připomínají, že bych potřebovala poradit nějakou mastičku. Podívej, co mám totiž na rukách." ,,Tak já pro jednu zajdu, mám totiž na ty svoje ruce jednu speciální. A odkud ty jizvy vlastně máš?" zeptala se babička. ,,No...to nevím, ale stalo se mi to už podruhé, že jsem se ráno probudila s jizvami na rukou." ,,Liso, podívej se, něco ti řeknu, ale musíš mi slíbit, že to nikomu jinému neřekneš."
,,Dobře babi, slibuju."

   ,,V naší rodině se to sice nestává každému, ale myslím, že tebe se to zrovna týká. Slyšela jsem i o jiných  lidech, kteří něco podobného prožívají, ale není jich příliš. Většině  lidí se zdají sny, které na sebe nijak nenavazují a často si je ani nepamatují. My se ale ve snu ocitáme v dalším světě, kde žijeme život jako tady, prožíváme různá dobrodružství jen v trochu jiné době. Dej si ale pozor! Toto však není pouhý sen, lidé se v něm mohou rodit i umírat.
Když zemřeš ve snu zemřeš i v normálním světě. Proto máš na rukou jizvy, to co se ti stane ve snu, se ti promítne i do skutečnosti. Zřejmě tě dnes v noci někdo nebo něco zranilo. A ty jsi se pak probudila a viděla jsi jenom ty jizvy. Vlastně žiješ další život."

   Tak takhle to tedy bylo! Lisin mozek pracoval na plné obrátky!  Lisa vlastně ve dne chodila do školy a v noci dělala něco o čem neměla ani ponětí? Proto byla ve dne tak unavená. ,,Naštěstí," říkala si cestou, ,,nejsem jediná kdo tohle prožívá."

   Byla tak zamyšlená, že málem odbočila do špatné ulice. Naštěstí si to včas uvědomila a za pár okamžiků už seděla doma u večeře. Samozřejmě přišly zase ty klasické rodičovské otázky, ale Lisa už jen rychle odpověděla a zmizela ve svém pokoji. Sice chtěla ještě chvíli přemýšlet o svých snech, ale začaly se jí zavírat oči, takže hned usnula.