I wanna cry, but I won't / Ross Lynch

New beginning/from the past to the present

New beginning/from the past to the present

Nejspíš bych začala od nového školního roku. Nic nevypadalo nadějně a já začala být značně nervózní. Nový lidé. Můj největší problém. Můj antisocialismus je mou denní překážkou. Později se k němu stejně zase dostaneme. Pronásleduje mě prakticky každý den a já s tím nemůžu nic dělat. Jak bych totiž mohla bez špetky sebevědomí mluvit s novými lidmi.

Neustále mě provází strach z toho, že se nebudu nikomu líbit a nikdo se mnou nebude chtít trávit svůj čas. Že vlastně nestojím za nic.

Proto jsem nejspíš doteď nezapadla do skupinky „oblíbených lidí třídy". Samozřejmě mám nějaké kamarády a mám je nesmírně ráda a díky nim nepotřebuju spadat do této skupinky.

Ale samozřejmě si mnohokrát říkám, že by to bylo lehčí, kdybych zapadala.

Když jsem nastupovala do prváku byl to pro mě neskutečný stres. Nikoho jsem neznala a bála se seznamování. Nakonec na mě první den promluvila jedna holčina, ale nějak jsme si k sobě nenašly cestu. Bavíme se, ale je to spíše takové zabití času.

Uvolněním pro mě bylo, když jsem si našla prvního kamaráda. Bavili jsme se jako bychom se znali roky, a přitom jsme se znali den. Taky jsem si myslela, že to bude trvalé. Čas mě ale vyvedl z omylu. Stále jsme kamarádi a řekla bych že i dobří kamarádi, ale on si našel lepší kamarádku.

Dost mě to zamrzelo a začala jsem přemýšlet. Přemýšlela jsem nad různými věcmi.

Od začátku roku jsem měla jenom 3 kamarády. Nejspíš si řeknete že 3 je dobré číslo, ale nebyli to kamarádi jako kamarádi.

Dost jsem přemýšlela nad tím, že se spolu neobjevujeme nikde jinde než ve škole. Trápilo mě to a mývala jsem depky z toho, že nemám pravé přátele. Na začátku nového roku se můj život lehce obrátil.

Z 3 přátel se najednou stalo 7. Dokonce jsme začali chodit ven a pořádat různé akce. Konečně jsem začal žít sociálně. To bych ale nebyla já, aby depku z jedné věci vystřídala depka z věci druhé.

Začala mě trápit škola. Mé známky. Ke škole se připojila úzkost z toho, jak vypadám. Nelíbím se sama sobě, a i když se pokusím s tím něco dělat vždy mě něco vyruší a vše spadne do starých kolejí. K tomu všemu se neustále váže úzkost z toho, že nikoho nemám.

Chybí mi vztah. Nebo..."chybí". Nikdy jsem žádný neměla, takže nevím, jak takový vztah vypadá. Ale zároveň i když bych nějaký vztah chtěla kdykoliv se mi něco nabízí nebo se rýsuje vycouvám.

Nejspíše za všechny své problémy můžu já, ale vyřešit je moc těžké.

Přes minulost se dostáváme až k dnešku, kdy se stále nacházím v kruhu svých problémů.