The Comeback CZ (Liam Payne)

Kapitola 5 - Sny

Proč se mi zdá, že jsem jiný kluk? Někdo, kdo znal Cassidy, někdo kdo se do ní zamiloval?

Ale to není ta nejdivnější část. Ale ne, ta nejdivnější část je ta, že tyhle sny mi nepřipadají jako sny, spíše jako vzpomínky. Jako kdyby se to doopravdy stalo. Jako kdybychom šli do toho obchodu koupit si zmrzlinu, jako bychom šli do toho parku a sledovali mraky, jako by k nám ten zlatý pes doběhl.

Mohl by to být postranní efekt toho komatu?

Ale když moc přemýšlím, bolí mě z toho hlava, tak tu myšlenku vypustím z hlavy. Byl to sen, divný sen. Sny nedávají smysl, jsou to jen náhodné obrazy, které nám naše podvědomí přehrává, nic víc. Nepředvídají budoucnost, neznamenají nic. Takže hledat hlubší význam je zbytečné, protože tu není.

„Ahoj, zlatíčko,“ pozdraví mě mamka a já si až teď uvědomím, že je tady. Měla by být doma, pracovat… ale ona je stále se mnou. Nevím, jak zvládá věci doma a odmítá mi říct víc. Říká, že je to její problém a že bych se měl věnovat zotavování.

„Ahoj, mami,“ odpovím a ona přistoupí k posteli a já se na ni lépe podívám. „Jsi v pořádku? Vypadáš unaveně.“

„Jsem v pořádku, Liame. Nedělej si o mě starosti. Jak se cítíš ty? Nepotřebuješ něco?“ zeptá se mě, ale já nemůžu přestat zírat na ty tmavé váčky pod jejíma očima a všímám si, jak tenká je. Vážně moc zhubla.

„Po pravdě, ano. Potřebuju, aby sis odpočinula, pořádně. Ta pohovka není místo pro tebe. Běž za tetou Mary, mami. Spi, jez, vykoupej se. Já nevím. Vypadáš hůř než já,“ řeknu jí a ona se smutně usměje. Vím, že nechce odejít, i když je to jen na den. „Budu v pořádku, mami. Už je mi mnohem líp. V několika dalších dnech mě pustí a já budu připravený jít zpět na univerzitu. To nejhorší je za námi.“

„Já vím… Já jen… Nemůžu si pomoct.“ Položím svou ruku přes její, hladím její pokožku s mým palcem.

„Jsem v pořádku, mami. Běž a vyspi se, okay? Prosím.“ Zhluboka vydechne. „Pokud se cokoliv stane, okamžitě ti zavolají. Potřebuju, abys byla v pohodě, mami.“

„Dobře.“ Souhlasí nakonec a já se široce usměji. Cítím se líp, když vím, že se půjde vyspat do opravdové postele.  „Uvidíme se později, zlatíčko. Zavolej mi, pokud budeš něco potřebovat.“

„Zavolám, mami.“ Slíbím ji a ona mě políbí na čelo předtím, než se otočí, aby si vzala kabelku, a opustí pokoj.

Cítím se mnohem lépe, pořád slabě, ale vím, že se každý den zlepšuji a brzy bude vše jako při staru. Vážně si vážím všeho, co pro mě mamka dělá, ale i ona potřebuje odpočinek.

Zůstanu ve svém pokoji a rozhodnu se dívat na televizi, abych zabil čas předtím, než půjdu na fyzioterapii. Část mě je nadšená, protože to znamená, že uvidím Cassidy, ale ta druhá část je zmatená. I když jsem přijal ten fakt, že sny nic neznamenají, tak mě to pořád mate.

Později za mnou přijde sestra se ujistit, že jsem v pořádku a přinese mi snídani. Opravdu nesnáším nemocniční jídlo, ale nemůžu umřít hladem, a pokud chci tohle místo opustit, bude lepší dělat to, co mi řeknou. Po obědě a před návštěvními hodinami zaklepe Cassidy na dveře a vejde s velkým úsměvem na tváři.  Usměji se nad pohledem jejích vlasů, chaotické a kudrnaté. Pořád ji vidím s nimi zápasit, dostat je na místo, ale je to jako by její vlasy samy ožily. Ale tak trochu se mi to líbí, připomínají mi vlasy postavy z té Disney pohádky, Rebelka. Má stejné vlasy jako Merida, jen není zrzavá.

Není zrzavá, jako ta lékařka. Dodá můj vnitřní hlas a já souhlasím. Má lékařka je blondýna.

„Ahoj Liame.“ Pozdraví mě, držící tašku blízko u těla a přitom tahá pramen jejích kudrnatých vlasů za ucho.

„Ahoj Cass,“ pozdravím ji zpět a ona se usměje, když řeknu její přezdívku. Líbí se mi její celé jméno, myslím, že je krásné. „Jak se máš?“

„Mám se skvěle a podívej, co jsem ti přinesla.“ Řekne a pokládá tašku na mou postel k mým nohám. Potom ji otevře a vezme z ní několik DVD. Svraštím obočí ve snaze co to je za filmy, ale nemůžu vidět názvy, protože je její ruka zakrývá.

„Co to je?“ zeptám se a přitom se posazuji rovně.

„Všechny filmy o letadlech, které jsem mohla najít. Nebo si aspoň myslím, že jsou o letadlech. Můžu se plést. Neviděla jsem je.“ Odpoví mi, přičemž svrašťuje vlastní obočí v zmateném výrazu a já se uchechtnu, protože takhle vypadá opravdu roztomile.

Cass se přiblíží ještě blíž, se všemi těmi filmy v jejích rukách, které mi ukáže, její úsměv velký a pyšný. Přinesla Top Gun, samozřejmě a ještě další názvy jako Aviator a Flyboys. Můj úsměv vyroste ještě o něco více, díky její roztomilosti. Našla si čas najít všechny ty filmy, jen aby mě to pobavilo.

„Neberu žádnou zodpovědnost za to, jestli jsou tyhle filmy špatné, jen jsem hledala něco s piloty.“ Okomentuje to, když nic neříkám.

„Některé jsou vážně dobré.“ Povím jí a její úsměv zmizí.

„Oh, ty už jsi je viděl.“ Podívá se k zemi a já se cítím hrozně, tak sebou trhnu dopředu a vezmu ji za zápěstí, čím ji vylekám.

„Ne všechny a některé z nich bych rád viděl znovu. Jsou vážně dobré, třeba Top Gun. Musíš to vidět.“ Řeknu ji a ona se znovu usměje. Je velmi pěkná, když se usmívá.

„Ale až po tvém cvičení, dobře?“ zeptá se a já přikývnu s obrovským úsměvem. „Skvěle!“

Cass položí všechny filmy na noční stolek, hned vedle postele a já ji opatrně pozoruji, zatím co ona se chová lhostejně vší pozornosti, kterou ji věnuju. Vzpomínám si na ten sen a to jak se hrozně moc smála. Vypadala tak šťastně, a i když se teď směje a vypadá v pořádku, nevypadá tak šťastně, jako jsem ji viděl ve svém snu.

Jak přesné jsou mé sny? Protože se mi zdálo o minulosti, o životě, který neznám a já přemýšlím, jestli by bylo možné, že v mých snech je něco skutečného, i kdyby to měla být náhoda.

Bah, o čem to přemýšlím? Jasně, že ne. Hádám, že její oblíbená zmrzlina není smetanovo-ostružinová.

Ale jen, abych se ujistil, zeptám se. „Cass, jaká je tvá nejoblíbenější zmrzlinová příchuť?“

Na vteřinu vypadá zaskočeně, než odpoví a já čekám na kteroukoliv příchuť, kromě. „ Smetanovo-ostružinová.“

Jen náhoda, je to jen náhoda. Nepřestávám si to říkat.

„Hlavně tu z jednoho malého obchodu blízko parku, kde žiji. No, vlastně kde jsem žila, nemyslím kolej v Studentské Vesničce.“ Dodá a mé srdce se na vteřinu zastaví.

„A jaké bylo jméno tvé učitelky na matiku na střední?“ ptá se dále a ona vypadá naprosto zmateně, ale stejně odpoví.

„Paní Schmidtová. Vlastně byla docela fajn.“ Hlasitě polknu, protože její odpověď mě vyděsí.  Trochu moc velká náhoda. Moje sny jsou sakra přesné. „Proč se ptáš?“

„Já-„ začnu, ale pořád jsem z toho vyděšený. Jak může tyhle věci o Cassidy mé podvědomí vědět? Neznám ji, sotva vím jejím jméno a odkud je. Tohle není normální. A mám strach se jí zeptat co je Abzorbaloff, protože jestli to ví, tak to znamená, že jsem zešílel a nic v mém životě nedává smysl. „Jen jsem měl sen, to je celé.“ Řeknu ji a ona stále vypadá zmateně.

„Chceš mi o tom říct?“

„Nope.“ Odpovím okamžitě. Nemůžu s ní mluvit o něčem, co mě děsí, a to nechápu. Možná pokud to budu ignorovat, tak to bude v pohodě. Teď se tím nemůžu zabývat. „Pojď raději do tělocvičny. Hádám, že Rob už čeká.“ Změním téma a ona přikývne. Pořád vypadá zmateně, ale nechá to být.

„Tak pojď,“ řekne a já dělám cokoliv, abych nepřemýšlel nad tím snem a těmihle hrůzostrašnými náhodami.