Krátké ptákoviny

Kocovina

V tom chladném a prázdném prostoru oddělujícím od sebe nekonečné množství dimenzí neexistovalo žádné vesmírné těleso, podle nějž by bylo možno určit denní dobu. Zdálo se však, že to vojenskému ležení, jež se rozkládalo na jednom z těch bohy zatracených a zapomenutých kusů země plujících od ničeho nikam, ani v nejmenším nevadí. Tábor náležel té nejkrutější, nejbrutálnější armádě démonů, jaká kdy spatřila světlo světa, a bylo v něm pořádně rušno. Všude se něco dělo – výcvik nových rekrutů, zdokonalování bojových technik, strategické plánování... a i jiné, značně nepříjemnější věci

„COŽE?!"

Ten řev přehlušil téměř všechny ostatní zvuky. Každý v táboře věděl, o co jde.

„KDE JE?! OKAMŽITĚ HO PŘIVEĎTE!"

Jejich velitel Morgath, princ temnoty a vládce všeho zla, zuřil. Ne, slovo zuřit nevystihovalo skutečnost v plném rozsahu. Byl vzteky bez sebe. A když takhle řval, znamenalo to jediné.

Nikdo se nemusel ptát, po kom se Morgath shání. Všem bylo jasno, že to maršál Mirrikh zase pěkně schytá.

Jmenovaný se s těžkou kocovinou vlekl v doprovodu dvou strážných ke stanu svého nadřízeného. Jakmile dorazili na místo, oba strážní se urychleně zdekovali a nechali v tom maršála samotného. Nadechl se a po krátkém zaváhání vstoupil, správně očekávaje, že to bude bolet.

Oči prince temnot jej probodávaly pohledem natolik vražedným, až bylo skoro udivující, že Mirrikh ještě nepadl mrtev k zemi. Prohlížely si ho ještě další dva páry očí – Aza'zel, kapitán elitních zabijáckých jednotek, a Thana, Morgathova vrchní písařka. Na okamžik se kdesi v něm zatetelila úplně maličká naděje, že se princ před svědky bude třeba krotit.

Morgath na Aza'zela a Thanu zavrčel, ať vypadnou, a aniž by čekal, až tak zmínění skutečně učiní, utrhl se na nebohého maršála: „CO TO MĚLO ZNAMENAT?!"

„My... jsme s jednotkou včera...trošičku oslavovali...," mumlal Mirrikh zkroušeně, jelikož se na víc nezmohl, „to... to naše vítězství... pane..."

„JAKÝ VÍTĚZSTVÍ?! VŽDYŤ JSME JEŠTĚ NEDOŠLI ANI NA BITEVNÍ POLE!"

„No... právě to. Nekřičte tak, můj princi. Mě strašně bolí hlava..."

„Ach tak," Morgath se chápavě zarazil a pokračoval potichu tónem, jenž lahodil sluchu opilcovu: „Vás bolí hlava. S tím se samozřejmě musí něco provést, že ano..."

Nebohý maršál už chtěl začít děkovat bohům, že se nad ním slitovali. Mělo mu však dojít, že když se na něj Morgath takhle shovívavě usmívá, něco je špatně. Svých nadějí zalitoval současně s tím, jak jeho veliteli ve vteřině úsměv z tváře zmizel.

„Co abychom s tím provedli například to," zavrčel princ temnot nebezpečně, „ŽE VÁS NECHÁM OKAMŽITĚ ZMRSKAT?!" Luskl prsty a jako kouzlem se ve stanu objevil mladý černý démon svírající v pařátu bič.

„Na tohle nemám čas. Však to znáte. Já se jdu věnovat důležitějším věcem," utrousil při odchodu Morgath směrem k mladíkovi. Ten se uchechtl a zatímco rozmotával bič, prohodil škodolibě: „No jo, co teď s tím, maršále. Já bych to nedělal, ale když to chce on..."

První svist biče rozvibroval okolní vzduch.

***

Aza'zel s Thanou nebyli vůbec daleko. Tiskli se ke stěně stanu a poslouchali vše, co se vevnitř událo. Oběma hrál ve tváři krutý úsměv.

„Co zde vlastně děláme?" zeptal se kapitán s předstíraným zájmem.

„Posloucháme, jak šéf zjebává to ožralé hovado, a líbí se nám to," zašklebila se písařka zlomyslně. Aza'zel s ní velmi rád v tomto případě souhlasil.

Thana po chvíli dodala: „Včera večer se šéf zase snažil nějak sestavit to svoje prohlášení o abdikaci."

Oběma bylo jasné, že až k této události jednou dojde, velení armády připadne právě trestanému maršálovi.

„Temná matko, chraň nás..." zabručel si Aza'zel otráveně pod fousy, když se vydali na odchod.