Rosemary D'Angeli a Poberti

8. Kapitola- Zase za to můžou oni!

„Severusi?" zeptám se tichým, ale přesto silným hlasem. „Copak Rosie?" na chvíli vymění svojí nečitelnou masku za drobný úsměv. „Takhle mi už hodně dlouho nikdo neřekl." taky se mi povedlo vykouzlit jemný úsměv. Na to mi neodpověděl, jenom roztáhl ruce a já doslova skočila do jeho objetí. Najednou jsem si uvědomila, že na nás koukám skoro celá Velká síň. „Asi by jsme se měli přestat objímat nebo si zkazíme reputaci." zašeptala jsem mu pobaveně do ucha. Pustili jsme se a sedli si naproti šokované Ciss. „Můžete mi vysvětlit, co se právě stalo?" uchechtla se. „Já a tady Sev se známe z dětství." Odpovím rezervovaně. Není to tak, že bych jí nevěřila, ale... je tady pořád to "ale" neodbytné "ale", které mě sužuje od té strašné události. Z mého přemýšlení mě vyruší hrnek kávy a miska s jogurtem a s musli, které přede mě postavil Severus. „Jak?" zeptám se. „No vzhledem k tomu, že jogurt a musli snídáš už od svých sedmi let každý den. Tak nepředpokládám, že si dáš něco jiného. Nebo se snad něco změnilo?" Odpoví mi s lehkou ironií v hlase. Pousměji se, protože se mi líbí, jak mě zná a přitom to bere jako samozřejmost. Hodně lidí, by si mohlo myslet, že Severus je jenom další nafoukaný, necitelný a rozmazlený Zmijozel. Opak je pravdou. Severus je nejen velmi milý, citlivý a obětavý ale bohužel taky nedůvěřivý a uzavřený. Když dojíme, tak se rozloučíme s Cissou, která má bylinkářství a společně zamíříme na lektvary. Následuji Seva nějakou temnou chodbou, podle jeho slov zkratkou, k učebně lektvarů. Najednou můj kamarád z dětství visí za kotník hlavou dolu. Nasadím rychlou chůzi, ale než k němu stačím dojít, tak z poza rohu vylezou Poberti. Black se začne smát „Čau Srabusi, dlouho jsme se neviděli. Dokonce si mi začínal chybět." „Drž hubu Blacku!" zavrčí Severus. „Co si to dovoluješ k lepším lidem?" zeptá se Potter agresivně. „K lepším lidem? Snad nemyslíš sebe Pottere?" zasměje se Severus neveselým smíchem, ale to už to Potter nevydrží a vyšle kouzlo. Rychle vystoupím ze stínu, kde jsem byla do teď schovaná a vytvořím mezi nimi štít. „Vidíte to kluci? Srabuse musí chránit holka." Začne se znova smát Black. „Já od žádné rozmazlené princezničky pomoct nepotřebuju!" vykřikne Severus, ale hned jak si uvědomí, co řekl tak se chytí za pusu. Jenom nad tím protočím očima a mávnutím hůlky zruším kouzlo, kterým ho Potter pověsil za kontík do vzduchu. „Jsi v pořádku?" zeptám se ho ledově. „Ano a moc mě to mrzí, co jsem předtím řekl. Já...nemyslel jsem to tak." Odpoví mi se sklopeným pohledem. „To je dobrý, jsem zvyklá a navíc za to můžou oni." Pohodím hlavou směrem k Pobertům. Severus se rozejde směrem k nim s hůlkou v ruce, ale než stačí udělat nějakou blbost tak ho odtáhnu směrem, kterým si myslím, že by mohla být učebna. „U Merlina! Vždyť přijdeme pozdě." uvědomí si Severus, když dojdeme na konec chodby. Začnu se mu smát zatím, co mě táhne směrem k učebně. Mezitím, co rozdýcháváme běh, mu naznačím, ať nechá mluvit mě. Zaťukám a po vyzvání vstoupím společně se Sevem, těsně za mými zády, do učebny. „Dobrý den pane profesore, moc se omlouváme, že jdeme pozdě, ale já jsem si zapomněla učenici lektvarů na pokoji a tady Severus šel semnou, abych se někde neztratila." věnuju Křiklanovi jeden ze svých falešných ledových úsměvů. Přesně v tu chvíli, kdy Křiklan mi chce něco odpovědět, se otevřou dveře a někdo vletí do třídy. Než stačím uhnout, ležím na zemi a někdo na mě. Koukám tomu klukovi, Lupinovi, do jeho oříškových očí, ve kterých jsou drobné jiskřičky pobavení ale zároveň obav. Po chvilce se vzpamatuje a sleze ze mě. Zkusím se postavit, ale moje levá noha se mi podlomí, mám štěstí, že mě Severus zachytil, jinak bych se znovu rozmázla na zemi. „Pane profesore, jak tady Potter a ta jeho partička vtrhla dovnitř, shodila Rosemary a ona se teď nemůže postavit na levou nohu." řekne Severus a vražedně kouká na Pottera s Blackem, kteří se tomu smějí. „Ach toho jsem si nevšiml, pane Lupine byl by jste tak laskav a odvedl tady slečnu D'Angeli na ošetřovnu, prosím." Zareagoval ihned Křiklan. „ A nemohl bych jít já, pane profesore, nejsem si jist jestli-" než ale Sev stačí dokončit větu, tak ho profesor přeruší. „Myslím, že to pan Lupin zvládne a navíc dnes s vámi chci probrat několik důležitých věcí." Vidím, že Severus chce něco namítnout a tak mu pošeptám do ucha, aby se nebál, že to s Lupinem přežiju. Ten jenom přikývne a pomůže mi k Lupinovi, než ale odejde tak mu pošeptá výhružku. „Jestli se jí něco stane, tak přísahám, že tě zabiju a věř mi, bude tě to hodně bolet." Lupin, který po Sevově (P.A. vůbec nwm, jak to jméno vyskloňovat :D) prohlášení zbledl, mě podepře a pomůže mi z učebny. Když se za námi zabouchnou dveře, tak chvíli jdeme v tichosti, nejspíš směrem k ošetřovně, ale to bych nebyla já, kdybych to ticho nepřerušila. „Omlouvám se za Severuse, jenom má o mě strach." i přes to, že se omlouvám, tak pořád požívám chladný tón, přece jenom by nebylo dobré, kdyby si myslel, že se s ním chci "přátelíčkovat" nebo u Merlina ještě něco víc. „To spíš já bych se měl omluvit za své přátele a za to, že jsem tě srazil." věnuje mi naprosto upřímný úsměv a já jenom žasnu nad tím, jak lehce ho vykouzlil jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Na tohle nijak nezareaguju, protože se ztratím v myšlenkách o jeho úsměvu. Moment?! Já přemýšlím o jeho úsměvu? To je blbost uklidním sama sebe, přece jenom jsem nepřemýšlela o jeho úsměvu ale o úsměvech obecně. To si nedokážeš přiznat, že mu ten jeho milý a upřímný úsměv, který tak snadno vyčaroval na rtech, závidíš? ozvalo se moje milované podvědomí. Z mého přemýšlení mě vyrušil jeho hlas. „Nejspíš tě budu muset odnést, protože s tou nohou do schodů jít nemůžeš." Chvilku zpracovávám, co právě řekl a pak jenom přikývnu, protože mi je jasné, že bych ty dlouhatánské schody nezvládla. Přijde ke mně blíž a opatrně mě vezme do náruče, až si skoro připadám jako křehká porcelánová panenka, která se má každou chvíli rozpadnout. Mezitím, co mě nese nahoru po schodech, se mi vybaví vzpomínka, kterou mi tahle situace neskutečně připomíná.....

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

U brumbálových  srdíčkatých spoďárů! To si ze mě děláte srandu! Prostě tomu nemůžu uvěřit 9,36K shlédnutí na tomhle příběhu! Moc bych vám všem chtěla poděkovat za to, jak mě podporujete- píšete povzbudivé komentáře a dáváte vote, za což jsem nesmírně věčná. Buďme k sobě upřímní, někdy (vždycky :D) to se mnou není jednoduché např. nepravidelné vydávání kapitol nebo neplnění slibů... I přes to všechno tu se mnou pořád jste a já doufám, že u tohoto příběhu ještě nějakou tu chvilku vydržíte. A na konec jako vždy pár otázek :P Na jakou strašlivou událost Rose naráží? Proč Remusovi závidí jeho úsměv? Jaká vzpomínka sejí vybavila? A nejdůležitější otázka jaké preferujete kapitoly delší nebo kratší?

Vaše, konečně po přijímačkách, Sunny2623♫