twenty one pilots inspired oneshots

nothing kills a man faster than his own head.

inspirováno: Trapdoor

víte, neumím psát konce. opravdu ne. proto vám nabízím alternativu. příběh má otevřený konec, jelikož se jedná o jednoduchý draft sepsán v témže apatickém rozpoložení, v jakém se nachází jeden z charakterů, ale pokud máte raději nějaké "rozuzlení", nabízím vám k tomu text psaný kurzívou. 

Každý se svou bolestí vypořádáváme po svém. Například nyní. Sedím na pohovce, která se nachází v našem hotelovém pokoji, koleny si podepírám bradu a pohrávám si se svými prsty. Josh leží na měkkém koberci, hrudí k zemi a v dlaních třímá ovladač od PlayStationu. Hraje Mario Kart. Naši hru. Ale já nemám chuť hrát s ním. Jsem unavený. Psychicky unavený na takovýto druh zábavy.

Mluví na mě. Vypráví mi, jaký měl týden, kdy jsme se neviděli. O rodině, přátelích, o místech, která navštívil. Mluví na mě se zapálením jak pro konverzaci, tak pro hru. Ale já už to dále nezvládám. Začínám být apatický. A samotné vědomí o mé apatii mě dovádí k šílenství. Proto vyskakuji na nohy a nechám se jimi nést na balkón, kde se zmohu jen k rozechvělému výdechu a zapření se o chladné zábradlí.

Pohled mám rozostřený a jindy nádherný výhled na noční LA se slévá v nejednotnou, zářící hmotu. Tak rád bych se jedním ze světýlek v dáli stal. V noci zářit a ve dne odpočívat. Mít svůj smysl. Místo toho tu zarývám nehty do černě natřeného kovu zábradlí. Avšak boj na plné čáře prohrávám. Nehty se pod tlakem pouze lámou a třepí. A mému vědomí, podvědomí ani nevědomí to nepomáhá.

Nemám nejmenšího tušení, co se se mnou děje. Sic pod nohami cítím pevnou zem, stačí jeden špatný krok a ležím na dně hluboké propasti, hledím vzhůru a čekám na vysvobození. Začínám nabývat dojmu, že pevnou zem, kterou jsem cítil včerejší noc, kdy jsem byl v malém baru nedaleko hotelu, jen tak si zajamovat s místními hudebníky, ztrácím. Každý krok je méně a méně jistý. Každým krokem se zem drolí a já se blížím svému konci. Nemilosrdně padám přes okraj propasti na tvrdé dno s mlžným oparem, který mi nedává poznat důvod mé deprese.

Někdo by si v tento okamžik zapálil cigaretu, ale já nikdy nekouřil, a shánět se ve tři ráno po cigaretách ve městě, které nepřestává žít ani v noci, shledávám za riskantní.

Někdo by si v tento okamžik otevřel láhev alkoholu. Jsem téměř abstinent. Alkoholem problémy neřeším. A nabídka hotelového minibaru se zdá být neadekvátní k situaci. Pivem bych nic nevyřešil a víno je v této situaci příliš romantizující.

A někdo by sáhl po žiletce...

Pohled mi bloudí k zápěstí, kde se dnes vyjímají tři úzké černé proužky jako připomínka. Bývaly však časy, kde zde mívaly své místo gumička a pár červených linek. Nechci se k těmto dobám vracet. Povoluji stisk svých dlaní a bříška prstů pokládám na zábradlí, které v mé mysli představuje bílé a černé klapky piana. Zavírám oči a nechávám se unášet líbeznou, avšak imaginární melodií.

Ani si nepovšimnu Joshe, který se za mnou plíží, do doby než se mi kolem pasu ovinou dvě silné paže. Můj krk je obdarován drobnými polibky, které napomáhají k uvolnění mého napnutého těla. Je to milé gesto, které dokáže povzbudit. Není třeba zde hledat milenecký podtext, je to jen osobní vyjádření podpory a přátelské lásky, v běžném světě nepochopené.

„Pojď si lehnout, TyTy, je pozdě," šeptá a já nemohu přeslechnout jeho unavený tón hlasu, ačkoliv ještě před pár momenty plný života vyprávěl o svých zážitcích.

Nadechuji se k protestu, ale nakonec nevydám ani hlásku, a s pohledem sklopeným odcházím zpátky na pokoj, následovaný Joshem. Ulehám do naší společné postele a nechám se obejmout kolem pasu. Něžné a milující gesto mi dává pocitu bezpečí a já podléhám spánku, který mi avšak není vysvobozením, jakým bych očekával.

Opět ta propast. Nyní však ne ta metaforická. Skutečná. Se samotným dnem tak hluboko, že se ztrácí v tmavém stínu. Vznáším se ve vzduchoprázdnu. Dusím se. Lapám po dechu. Natahuji paže do bílého prázdna, abych se zachránil od černé nicoty pod nohami. Avšak mé naivní představy o nalezení něčeho v prázdnotě se rozpadají. A já padám s nimi dolů.

Mžourám do světla slunečních paprsků deroucí se skrz blankytně modré závěsy houpající se v slabém ranním větříku, který do místnosti přináší svěží vůni oceánu a čerstvě namleté kávy z kavárny odnaproti. Začínám nabývat dojmu, že si taková rána, plna sluníčka, nezasloužím. Josh vedle mě nevinně leží, oddávaje se sladkému spánku, který mu sobecky závidím.

Cítím lehké zavibrování pod polštářem. A pak další. A další. Dlouho se rozmýšlím, zda mám dostatek sil k pootočení oslabeného těla, protože neustávající vibrování mi nedává klidu. Nakonec zalovím dlaní pod polštář a vytahuji telefon. Lehce poklepám bříškem ukazováku na potemnělou obrazovku k získání mé odpovědi.

Desítky příchozích zpráv od rodiny, přátel i známých, od nichž jsem již dlouho neslyšel. Každou sekundou zpráv přibývalo a všechny hlásaly jediné...

Máme tě rádi, Ty.

„Vidíš," slyším za sebou hrubý, rozespalý hlas, „všichni tě máme rádi."