Rosie & Robert

Prolog

Ahojky!! Vítám tě u mého nového příběhu. Nebudu nic prozrazovat, jen ti říkám: Good luck se čtením!
Za úžasný cover děkuji: Barbora_Pacherova <3 <3 

Jel jsem, ale nevěděl jsem kam. Prostě jsem jen pořádně sešlápl plyn a sledoval cestu před sebou. Miloval jsem to, tu jízdu autem. Rychlost byla má droga. Droga, na které jsem byl závislý snad už odjakživa. Ten pocit, když se zaboříte do polstrované sedačky a necháte sebou proudit adrenalin je nepopsatelný. Jel jsem pořád rovně a abych si nepřipadal sám, tak jsem se natáhl a pustil si rádio. Po celém autě se rozezněly počáteční tóny Sex Pistols a mnou projel další záchvat adrenalinu. Na první akordy kytary jsem sešlápl plyn ještě víc a jako střela jsem vyrazil do krajiny a snažil jsem se nemyslet na to, co se stalo před chvílí...

Flashback

"Roberte, počkej!" 
"Nech mě být!"
"Nech si to alespoň vysvětlit!"
"A co bych si měl nechat vysvětlit, Sally," otočil jsem se na ni. Stála ve dveřích bytu jejich rodičů celá nahá a přes sebe měla přehozený hedvábný župan. Ten, co jsem jí dal k Vánocům. "Řekni mi, co bych si  měl nechat vysvětlit?"
"No tamto," řekla  a ukázal rukou za sebe do nitra bytu. Už jsem se na ni nemohl ani podívat. Ještě před pěti minutami jsem si myslel, že je mi ta holka věrná. Ještě před pěti minutami jsem jí plně důvěřoval. 
"Jak bys mi prosím tě chtěla vysvětlit, že jsem tě právě načapal v posteli s mým nejlepším kamarádem?!" zařval jsem na ni. Chtěl jsem vidět jen jediné, "Jak dlouho to trvá?" zeptal jsem se už o poznání tišeji. 
"Měsíc," špitla a sklonila hlavu. Její dlouhé blonďaté vlasy jí spadly přes ramena a vytvořily jí před obličejem nepropustnou oponu. 
"Ty už mě měsíc podvádíš?! Děláš si prdel?!"
"Stalo se to náhle, chtěla jsem to ukončit, ale on mě pokaždé nějak svedl. Prosím, Roberte, odpusť mi to," zavyla zoufale. Zadíval jsem se jí do obličeje a všiml jsem si, že pláče. Měl jsem velké nutkání přijít za ní a ty slzy jí setřít, ale odolal jsem. Vztek mi to nedovoloval. 
"Jak bych ti mohl doprdele odpustit tohle? Jak ti mám odpustit že už měsíc za mýma zádama spíš s Barneym?! dopálil jsem se. Otočil jsem se a vydal jsem se pryč. 
"Roberte!" oslovila mě zoufale.
"Jdi někam!" vykřikl jsem na ni a rozběhl jsem se. Běžel jsem ke svému autu, tomu jedinému, co bylo jen a jen moje...

Pro tu rychlost jsem si ani nevšiml, že prší. Drobné kapky dopadaly na přední sklo a stékaly z něj v potůčcích. Zvuk jejich dopadání byl pořád stejný, až únavný. Natáhl jsem se tedy znovu k rádiu a vytáhl jsem hlasitost na maximum, až mi málem popraskaly ušní bubínky. Já to ale neřešil, potřeboval jsem z hlavy vytěsnit veškeré vzpomínky. Zíral jsem tupě před sebe a po další chvíli jsem si uvědomil, že začínám vidět nějak zamlženě. Sáhl jsem si na obličej a ucítil jsem pod prsty mokro. Plakal jsem, slzy mi líně stékaly po tvářích a smáčely mi kalhoty. To mě dopálilo ještě víc. Jak jsem mohl plakat kvůli někomu, kdo mě podvedl? Měl bych plakat kvůli sobě, ne kvůli Sally.   Chytl jsem na sedadlo spolujezdce pro papírové kapesníky. Uchopil jsem volant koleny a jeden kapesníček jsem si vytáhl. Otřel jsem si obličej a kapesníček jsem hodil za sebe.  Zase jsem volant uchopil pevně rukama a zrychlil jsem. Když jsem se podíval na tachometr, ručička ukazovala 160 kilometrů za hodinu. To bylo maximum, co ze sebe moje Corvetta vymáčkla. Pohladil jsem ji po palubní desce. "Ty jsi to jediné, co mi zůstalo," zašeptal jsem. 

Na události, které se staly potom nikdy nezapomenu. Staly se tak rychle, ale já si je pamatuju do posledního konce.  Začalo to telefonem. Zazvonil a já po něm sáhl. Věděl jsem, že to je Sally, ale i přesto jsem si dělal naděje s tím, že to ona není. Na displeji však zářilo její jméno. Vzal jsem jí to, chtěl jsem naposledy slyšet její hlas, než jí pošlu do háje. "Co je?" 

"Roberte, prosím, vrať se, promluvíme si," žadonila. Slyšel jsem, jak vzlyká. Představil jsem si ji v ložnici, jak sedí, zoufalá na posteli, hedvábný župan pořád na sobě. Barney asi už odešel, podle mě si sebral věci hned, jak jsem vrazil do pokoje. 

"Nemáme o čem mluvit," zavrčel jsem do telefonu.
"Nemáme?" vyjekla písklavým hlasem.
"Podvedlas mě, já odešel. Konec," shrnul jsem to.
"Takže se rozcházíme?"  
"Jo, sbohem."
"Roberte, počkej!" uslyšel jsem ještě, než jsem telefon típl. Znovu jsem si dal volant mezi kolena a telefon jsem rozebral. Vytáhl jsem baterku a vyhodil ji ven z okna. Nesestaveným telefonem jsem mrskl na zadní sedadlo. Vtom jsem si před sebou něčeho všiml. Stála tam osoba, celá v bílém a šla po krajnici, sama. Když jsem ji minul, otočil jsem se, jestli ji ještě uvidím, ale nebyla tam. Na tu krátkou chvíli jsem si ale myslel, že je to Sally, protože měla stejné vlasy. Otočil jsem se zpět. Vtom mě oslnily reflektory a hudbu v autě přehlušilo táhlé troubení. 

A pak už byla tma...