"Dobrý den, jmenuji se Twilight Sparkle a ráda píšu zajímavé články do Ponyvillského týdeníku. Dnes jsem se ovšem vydala do záhadného domu, kde už nikdo nebydlí. Legenda praví, že tam straší. Byla jsem nadšena, že se dovnitř mohu podívat. Podle mě by o tom byl zajímavý článek."
Když jsem byla před domem, překvapilo mě, že je brána otevřená. Každopádně jsem vjela dovnitř a zaparkovala. Dál jsem musela jít pěšky. Vzala jsem si poznámkový blok a fotoaparát. Prošla jsem železnými dveřmi na maličký parčík, který byl osvětlen čtyřmi lampy. Skrz parčík jsem došla před hlavní dveře. Zkusila jsem zatáhnout, ale bylo zamčeno. Zazvonila jsem, ale dlouho nikdo neotvíral. Nechtěla jsem to hned vzdát, tak jsem se porozhlídla a našla díru v plotě. Podlezla jsem a ocitla se na málem náměstíčku uprostřed s fontánkou. Uviděla jsem zadní dveře, také byly zamčené. "Uhh..." začala jsem se rozčilovat, ale když jsem uviděla otevřené okno, zase jsem se zklidnila. V okně bylo rozsvíceno a okolo bylo postaveno lešení. Vylezla jsem tedy na lešení a skočila dovnitř. Najednou praskla žárovka a v pokoji byla úplná tma. Vzala jsem proto kameru a zapla si noční vidění. V pokoji se nacházelo pouze pár sedaček, jeden gauč a u zdi stůl s dvěmi židli. Když jsem pomalou chůzí šla ke dveřím na chodbu, všimla jsem si louže krve. I přesto jsem to tady chtěla prozkoumat.
Chodba byla zaterasána skříňkami, tak, aby jsme to museli obejít skrze další pokoj. To byl další obývací pokoj, dokonce i s televizí. Když jsem už chtěla odejít zase na chodbu, zničehonic se spustila televize. Trochu jsem se lekla, otočila se a chtěla vypnout telku. Nešlo to. (Best věta EVER! :D) Šla jsem dál chodbou a vešla jsem do nějaké kuchyně. Na lince ležel talíř s něčím jako vnitřnosti. "Fuj" hnusila jsem se. Radši jsem pokračovala dál. Musela jsme vlézt do otevřené ventilace. Když jsem vylezla, ocitla jsem se na chodbě, z které bylo vidět do přízemí na recepci. Chtěla jsem otevřít proskleněné dveře, zase bylo zamčeno. Tak jsem šla chodbou dál ke skříním, které zaterasavály cestu dál, musela jsem to nějak obejít, např. přes ten pokoj vedle. Otevřela jsem pomalu dveře... Vykřikla jsem leknutím.
Tuhle část jsem napsal už pár let do zpátky a když jsem si to teď četl, tak mi to přišlo hrozně dobré. Takže jsem se rozhodl, že v tom budu pokračovat 🙂
