Sharing is caring

1.

Leží líně rozvalený na kožené pohovce a listuje hanbatým časopisem. V ústech si jazykem přehazuje mentolovou žvýkačku a sem tam si olízne prst, aby se mu lépe otáčely listy. Naprosto ignoruje všechen shon kolem sebe, ignoruje, že by měl s otcem na Velikonoční výslužku. On a prohánět holky po vsi s kusem zapleteného dřeva v ruce? Nikdy.

Vstává a časopis odnáší s sebou do pokoje. Chce klid. Chce soukromí. Pár kroků a cvaknutí kliky a dosahuje toho, po čem touží. Sedá si za stůl, jedním mohutným rozmachem z něj shazuje fotky svých sester a rodičů. Nechce je ani vidět, ne po tom, co mu zakázali jeho nejmilejší kapelu. Místo toho musel do kostela. S tichým a rozhořčeným zavrčením se zvedá, popochází po pokoji. Prohlíží si stěny, vykukuje z okna. Vztek z něj přímo čiší a on teď zoufale potřebuje uvolnění, zoufale touží po něčem, co ho přivede na jiné myšlenky. Vjíždí si rukama do rudě odbarvených vlasů a pár jich úzkostlivě vytrhává. Zatíná svaly na potetovaných rukou, kouše se do rtu ozdobeného piercingem. Veze se na vlně negativních emocí, vražedných myšlenek. V uších cítí tlukot vlastního srdce. Má chuť udělat něco, co vytočí jeho rodinu do běla. Chce se chovat jako ta největší děvka, jen pro ten pocit, ten pohled na jejich výrazy. Horká krev se mu valí do hlavy, zapojuje mozkové závity a pátrá po nějaké možnosti. Polyká hořké sliny a s nimi i kousek své zloby. Dýchá zhluboka, přivírá oči a upadá na měkkou postel. Soustředěnost je těžké udržet. Slyší zvonek a pokyn, aby šel otevřít. S hlasitým zavrčením udeřuje pevně sevřenou pěstí stěnu jeho pokoje a vydává se ke vchodovým dveřím.

Oba bratři si spokojeně vycházejí po ulici s proutky a košíky v rukách, obcházejíc domy svých kamarádů a příbuzných. Jeden by si nejdříve pomyslel, že to není možné mít přesnou kopii sebe; bohužel u bratrů Stylesů toto neplatí. Oba dva jsou úplně stejní, jak povahově tak vzhledově a i chováním jsou si stejní. Jako poslední na seznamu hodování si nechali jejich školního badboye, který je ze školy ten nejvíce drzý, neslušný a hodně nadržený. Docházejíc před jemně nahnědlý baráček, jeden z bratrů, jmenujíc se Harry, zvoní na zvonek. Následně oba slyší ženský hlas, který už přivolává našeho badboye Louise. Ano, Louise.

Již zmiňovaný Harry si poupravuje svou černou košili, která je sotva zapnutá. Jeho košile dokonale ladí s jeho černými džíny a hnědými botami na nízkém podpatku a z rukávu trička vyrobenou čelenkou ve vlasech. Prohrabujíc si své čokoládové a husté kudrliny, slyší, jak někdo už bere za kliku, následně se otevírají dveře, kde stojí sám Louis. Jeho tělo pokrývající tetování kam by jenom oko dohlédlo, volné šedé tepláky a Louisův přikrčený výraz.

„Lottie! Stylesovi si na tebe přišli!“ přes Louisův křik je slyšet Edwardův ironický smích. Rudovlásek se jenom na ně zamračeně podívá a zkříží ruce na hrudi. „Nebo jdete snad na mou mamku?“ zamručí.

„Spíš si jdeme pro tebe,“ zachraplá druhý, Harry, společně s úšklebkem na tváři. Oba bratři se na sebe usmějí a pak se podívají na potetovaného kluka, jenom v teplácích, stojíc ve dveřích rodinného baráčku se zmateným výrazem ve tváři.

„Spletli jste si dům, blbečci,“ zabrblá, kousek odstupuje ode dveří a napřahuje se pro kliku, aby mohl zavřít dveře, jenže druhé dvoje, Edward, ho rychle a pevně chytí za ruku, a tiše zavrčí. „Vem si mikinu, jdeš s námi a to bez jakýchkoliv výmluv,“ sykne.

„Nejdu!“ zvýší hlas a vysmekne se z jeho sevření, ale následně je zatáhnut ven, kde ho do obličeje pleskne mírně studený vánek. „Nechte mě, vy…vy,…“ neví, jak dokončit větu.

„Co my, co?“ zazubí se kudrnáč v černé košili a převezme si mikinu od svého bratra. „Ať nenastydneš,“ mrkne na něho a po patě se otočí k odchodu, následován jeho bratrem.