1. Ráno

77 6 4
                                    

Tik. Tak. Tik. Tak. Tik. Tak.... Crrrrr!
To byl budík. Mé oči se otevřely dokořán a upřely se na ciferník onoho prokletého stroje očekávajíce čas okolo 6:40. 7:15. Mou hlavou prosvištělo milion slov během jedné sekundy. Chaos. Pozdě. Pondělí. Zmatek. Autobus. Kačka. Sofie.

Po minutě probírání z mých myšlenek jsem vyskočila z postele, při čemž se mi povedlo provést velmi elegantní krok, zakončený trojtou otočkou a přistáním na studené zemi mého pokoje.

V klidu jsem se zvedla z dřevěných parket a pokračovala v mé zrychlené ranní rutině. Zuby jsem dnes jenom rychle přejela, (rozhodně to nebyly 3 minuty, sorry mami) naházela do sebe porci cereálií s nějakým zajdou na obale, a...
A pak přišla krize. Co na sebe? Co s vlasama? Začala jsem se zase ztrácet ve svých myšlenkových pochodech... Jednoduše jsem popadla bílé krátce střižené triko s motivem kaktusů a kraťasy v kaki barvě. Vypadá to dobře? Nevermind... Beru to.

Na řadě byla moje kštice. Vběhla jsem do koupelny a podívala se do zrcadla, s očekáváním vidět svůj odraz, ale po tom, co jsem se do něj přece jen podívala, nechtělo se mi věřit, že to můj odraz je. Moje dlouhé havraní vlasy byly kvůli hodně častým chumlům a chuchvalcům o půlku kratší než normálně. A jéje, to bude boj. Po pěti minutách únavného vyčesávání to pořád nebylo perfektní, ale už nebyl čas. Popadla jsem náhodnou černou gumičku a vlasy si stáhla do vysokého culíku.

Pak jsem pouze popadla batoh do školy a s posledním pohledem do zrcadla a myšlenkou: Jak jsem to dala? jsem se vyřítila ze dveří našeho bytu. Během odepisování Kačce na její dotaz ohledně toho, kde se právě nacházím, jsem silně zabouchla dveře a vlítla do výtahu, díky čemu mi sousedka vpíchla vraždící pohled přímo do tváře.

Mezitím co výtah jel z patra číslo 7 dolů, domluvila jsem se s Kačkou, že nás její mamka hodí do školy, jelikož taky zaspala. Poprvé co jsem vděčná, že se jí stalo něco blbého. 😀 Nicméně Káťa už čekala před vchodem, takže v nás zůstala naděje, že to stihneme.

Když jsme konečně vyskočily z auta, bylo okolo 7:55. Vstoupily jsme do areálu školy přesně v 7:56. Otevřela jsem svou skříňku v 7:59. Pak vše, jako by probíhalo ve slowmotionu. Viděla jsem Kačku zabouchávat svoji skříňku a odbíhat. Okamžitě jsem se vrhla za ní. Snad rychlostí světla jsme prosmyčkovaly okolo studentů spěchajících na hodinu, a já konečně našla třídu číslo 4118. Má ruka se natáhla po klice, zmáčkla ji a pomalým pohybem otevřela dveře od třídy dokořán. Ta akce ve slowmotionu v cuku letu přestala a prostor okolo mne zaplnil jeden jediný zvuk. Školní zvonek.

Mé jméno je Sarah Kaintová a tohle je můj příběh.
_____________________________________

Nazdar lidi! Tak jsem předělala tuto kapitolu a to úplně až na pár výjimek. Příběh trochu prodloužím, protože vás chci pořádně seznámit s postavami, protože věřte, bude jich ještě dost. 😀 Jinak já mám děj, konec, postavy, charakteristiky už všechno vymyšlené, jen holt asi nebudu stíhat vydávat pravidelně, ale budu se snažit. 😉 Potěšil by i komentík s vaším názorem. Děkuji moc všem.
Za Nové Začátky!
TerkaKaki 😘

Sarah a Tajemství pouličních lamp /PROBÍHÁ KOREKCEKde žijí příběhy. Začni objevovat