Heart of everything is Creed (Peter Pan FF)

Sebestředná

„Dobré ráno..."

„Dobré..." odpovím, když se Lizz probudí. Zvedne se do sedu a rozhlédne se. Unaveně si povzdechne a rukou si prohrábne vlasy.

„Jak si se vyspala?" zeptám se jí sladce a ona se na mě ušklíbne.

„No, jelikož jsem se skoro vůbec nemohla otáčet, tak celkem dost strašně" řekne mi nasupeně a já se zasměju.

„Měla by sis zvykat. Vypadá to, že tu budeme ještě dost dlouho..." řeknu a hodím po ní banán. Lizz ho elegantně chytí.

„Ty ses pro ně vrátil?" zeptá se mě pobaveně.

„Jasně. Když už sis kvůli nim zlomila nohu, tak je tam nenechám," odpovím a Lizz se zasměje. Stoupnu si a přejdu k ní.

„Když už mluvíme o noze, budu se na ni muset zase podívat," řeknu a dřepnu si k její noze.

„No jo, vydrž," řekne ona a stáhne si deku až nad stehna, ať můžu zkontrolovat tu zlomeninu. Přikývnu a opatrně nohu prohmatám. Kost se zdá být na správném místě.

„Myslím, že už je to v pořádku – teda v rámci možností," řeknu spokojeně s úsměvem a poplácám ji povzbudivě po stehně.

„Jo. Teda řeknu ti – mít zlomenou nohu je na prd," zanadává si a já se zasměju.

„Ty jsi ještě nikdy neměla zlomenou nohu?" zeptám se.

„Ne. Ty?" odpoví mi otázkou ona a já se zakřením.

„Už několikrát, ale s magii to bylo vždycky hned zahojené..." řeknu zamyšleně a podívám se na ni. Ona jen smutně přikývne.

„Hele, něco jsem tu ale našel, a myslím, že by ti to mohlo zvednout náladu!" řeknu nadšeně a odskočím od Lizz, abych se mohl začít přehrabovat zásobami, které nám tu Rampelník nechal.

„Tady to je!" křiknu nadšeně a vrátím se k Lizz. Zase si k ní dřepnu a předám jí do rukou housle, které jsem našel v krabicích. Lizz se rozšíří oči a nevěřícně a opatrně přejede prsty po modře zdobených a krásných houslích. Jemně si je ode mě přebere a začne si je pořádně prohlížet. Podám jí ještě smyčec, který jsem našel u těch houslí.

„Kde jsi to proboha našel?" zeptá se rozrušeně a já jen pokrčím rameny.

„Támhle v krabicích..." řeknu jí s úsměvem, který mi následně zatuhne, když si všimnu, že jí po tváři teče slza. Sakra, já myslel, že jí to rozveselí, ne rozbrečí!

„Děje se něco? Udělal jsem ti něco, nebo-"

„Tyhle housle..." začne mi vysvětlovat a přeruší mě.

„Ty mi jednou daroval Robin. Sám je ozdobil, a pak mi je dal k narozeninám. Brala jsem je s sebou skoro všude. Ale jednou – to když už jsme se plavili s Hookem na Jolly Roger – nás přepadla bouře. Dostala jsem po hlavě stěžní a housle mi spadly do moře. Pak už jsem je nikdy neviděla, ale teď... Myslela jsem, že jsou navždy ztracené..." řekne s jedním koutkem pozvednutým do malého úsměvu. Zvedne ke mně své smaragdově zelené oči a já si v nich všimnu nejen slz, ale také malých jiskřiček radosti.

„Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčná," řekne mi s úsměvem a já se na ni taky usměju.

„No, měla by si spíše poděkovat Rampelníkovi. Očividně má zájem na tom, abychom se měli dobře..." řeknu, když se zvedám a pak se ušklíbnu.