Heart of everything is Creed (Peter Pan FF)

Temný

"Nech toho!" zařve na mě a odstrčí mě od sebe. Já potřesu hlavou.

„Tak mi pomoz! Řekni mi, kam si schovala své srdce!" naléhám na ni. Ona si odplivne přímo před mé nohy.

„Jdi k čertu!" řekne hrdě a vystrčí na mě svou bradu. Já si prokřupu prsty na rukou.

„Tak to hold půjde po zlém..." řeknu se zlým úšklebkem na tváři, znova položím své dlaně na její spánky a soustředím se. Pak neomaleně vniknu do její hlavy, a hledám v jejích myšlenkách a vzpomínkách pravdu. Lizz zařve bolestí a já svráštím obočí. Vidím, jak běží směrem k jeskyni. Pak ale najednou zabočí někam jinam a... a dál nic. Snaží se mě blokovat.

„Nech toho, ublížíš si!" okřiknu ji, ale ona jen zaskučí bolestí a dál se brání. Snažím se její obranu prolomit. Je to, jako kdyby si kolem své určité myšlenky vytvořila cihlovou zeď. Když se mi ji konečně podaří rozbít, ona už mezitím vytvoří další dvě. A tak to jde pořád. Způsobuje si tím ohromné bolesti, ale pořád se drží a odporuje mi. I pro mě je to dost bolestivé, ale ani zdaleka ne tak moc, jako pro ni. Všechno se to odehrává v její hlavě, a jestli se nepřestane bránit, anebo jestli já nepřestanu hledat v její mysli, nemusí to zvládnout.Navíc mi moc magie nezbývá...

„Už toho mám tak akorát dost!" procedím vztekle mezi zuby, nadechnu se a pak jí do hlavy pošlu mohutný výboj energie, který roztříští všechny stěny, které si stihla postavit. Ucítím, jak její mysl začne panikařit. Zase se začne bránit. Pak se ale něco změní. Už se nebrání tak urputně – soustředí se na něco jiného...

„Opovaž se!" křiknu na ni šokovaně, když mi dojde, o co se snaží. Pokusím se jí v tom zabránit, ale už je pozdě. Její mysl najednou povolí a já mám volný přístup ke všemu, čím si kdy prošla. To už je mi ale k ničemu. Vztekle se od ní odtrhnu a ona nelidsky zakřičí bolestí.

„Proč si to udělala?!" křičím na ni unaveně, zatímco se ona ještě stále krčí v rohu své klece v bolestech. Otočí ke mně svůj obličej. Z nosu jí teče tenký pramínek krve a má opuchlé oči od slz z té bolesti, ale navzdory svému stavu se vítězně usmívá.

„Moje srdce se do tvých rukou nedostane, za žádnou cenu – i kdyby se nikdy nemělo dostat zpět ke mně. Nikdy ho nenajdeš!" řekne mi posměšně a pak se rozkašle. Zatímco se předklání a vykašlává krev, já se dál vztekám nad tím, co udělala.

„No, tak k tobě se už určitě nedostane! Vymazala sis tu vzpomínku – ani ty nevíš kde je! Takhle už ho nikdy nikdo nenajde! Budeš celý život bez srdce – ztratila si rozum?!" seřvu ji a vyčerpaně si prohrábnu vlasy. Ona se začne smát.

„Copak? Vadí ti, že i když se mi omluvíš za to, co jsi udělal, tak že to se mnou nic neudělá? Že pro mě tvé omluvy nic neznamenají? Připrav se na to, že se mého odpuštění nikdy nedočkáš!" řekne se smíchem a zabodne svůj pohled hluboko do mých očí. Já nad ní jen zavrtím hlavou a bolestně přivřu oči. Nána pitomá.

„Nech si svoje odpuštění, já mám lepší nápad..." řeknu a zlomyslně se usměju. Myslím, že Lizz by dost znervózněla – kdyby mohla. Přejdu ke kleci a otevřu ji. Když se Lizz nemá k odchodu, jednoduše ji popadnu za paži a prudce ji z klece vyhodím. Pak ji přimáčknu zády na zeď jeskyně. Zmateně se na mě dívá. Já se na ni zazubím, a pak zabořím ruku do své hrudi. Lizz se rozšíří oči poznáním. Došlo jí, co chci udělat.

„Ne..."

„Ale ano," řeknu a vytáhnu si z hrudi své srdce. Opatrně zatlačím a rozpůlím ho na dvě poloviny. Pak vezmu jednu z půlek a vrazím ji Lizz do hrudi. Ta se zalkne a vytřeští oči. Druhou půlku dám zase sobě a přemůžu závrať, která mě najednou přepadne. Odstoupím od ní a nechám ji padnout na kolena před sebe. Sleduju ji a čekám, až se vzpamatuje. Lizz se svalí na zem a začne se třást. Když vše ustane, váhavě se zvedne a šokovaně, s dlaní na své hrudi,  se na mě podívá.